Karel: „Já mám Gotflídrův, Gottfeldův, Gottfieldův, já mám syndrom. Tento můj stav trvá už dva roky. Naštěstí to mému zaměstnavateli nevadí a tak mám docela slušně placenou práci, ale jinak jsem v podstatě maxi sklerotik. Má paměť má možnost si vše pamatovat jen jeden týden. A to ne vždy.“
Běta: „To jste na tom líp než já. Když mě dochtor poprosí, abych mu v pátek připomněla, že má jít na školení, tak už o tom ve čtvrtek nevím.“
Karel: „To znamená, že vám moje vada nevada? Nevadí?“
Běta: „Žádná vada mi nevada.“
Karel: „V tom případě vás také miluji.“
Běta: „Lásko. Budeme ideální pár. Už druhý den po hádce si nebudeme pamatovat, že jsme se pohádali.“ (Běta a Karel zpívají píseň.)
Když se z lesa rozléhá dětský smích Tu sosna stará nad hlavou jen zašumí
Když brzy z jara roztává loňský sníh Tu sosna stará nad hlavou jen zašumí
A pak přijde, přijde den Kdy se cítím okouzlen Tu sosna stará pod pilou jen zašumí
Návrat do dnů minulých přichází Ty chtěl bys pod tou starou sosnou zase být
Však z radosti ti smutek vychází Teď můžeš jen ten pařez rukou pohladit
A pak přijde, přijde den Kdy se cítím okouzlen Tu sosna stará pod pilou jen zašumí
Druhé jednání
(Přichází Pepa, nese bedýnku.)
Pepa: „Jardo, Eliško, Anči, je tu někdo doma? Z toho bych se zjevil. Nejdřív mi řekne, abych ji utahal k smrti, a pak jí zavolá servis. Nebýt to můj kamarád, tak ho pošlu do chlíva. Mohl jsem dávno vynalézat. Mám rozdělané takové přístrojátko, které dokáže proměnit cokoli na zlato. Má zatím jedinou vadu. Ještě to nedokáže. Ale já to dokážu. A až to dokáže, tak jim ukážu.“ (Přichází Anna.)
Anna: „Ahoj strejdo, co to máš? Zase nějaké perpetum debile?“
Pepa: „To ti bude takové udělátko, že když do toho dáš cokoli, bude z toho zlato.“
Anna: „No né. A co když do toho dáš zlato?“
Pepa: „To nevím, mělo by se to vyzkoušet. Máš něco?“
Anna: „Jenom náramek.“
Pepa: „Ukaž.“ (Vkládá do přístroje náramek a po chvíli vyndává železo.)
Anna: „Co si s tím provedl! Vždyť to bylo čtrnáctikarátové zlato!“
Pepa: „Alespoň víme, že to tímhle směrem nefunguje.
Anna: „Tak až to bude fungovat správným směrem, tak mi to opravíš. Teď bych ale potřebovala tvojí pomoc.“
Pepa: „Ty taky? Zeptal se někdy někdo, jestli náhodou nepotřebuju někdy s něčím pomoci já?“
Anna: „A potřebuješ?“
Pepa: „Nepotřebuju. Zato vy všichni potřebujete neustále mé služby a mě to už unavuje. Asi se přestěhuju. To je pořád, lehni, sedni, hlídej. Pořiďte si psa a bude to. Jestli to takhle půjde dál, začnete mi kupovat granule. Tak povídej, co máš za starosti?“
Anna: „Mám tátu.“
Pepa: „No, to je mi novina.“
Anna: „Jenže já mám nového. Nemyslím tátu, ale tátu.“
Pepa: „Holka, nemáš horečku?“
Anna: „Jsem úplně zdravá. Po tom, co jsem se dozvěděla, bych ale měla mít nejmíň třicet devět.“
Pepa: „Dobře, sedni si a všechno mi řekni.“
Anna: „Máma mi řekla, že nejsem jeho.“
Pepa: „Co to meleš? Ty máš opravdu asi horečku. Už neumíš ani skloňovat. Jestliže ti máma něco řekla, tak snad že nejsi její. Ale to se mi zdá, jako hrozný nesmysl.“
Hlasité předčítání
