Nevím, jak to máte vy, ale já miluji vůni ohně. Taková vůně se nenajde nikde na světě. Samozřejmě, nemám na mysli oheň všeobecně, kdy hoří savana, nebo když se stane neštěstí a hoří například činžák. Každý asi cítí, že tyto vůně se nedají milovat. Stejně tak nemám rád ten vnucující kouř, který se vás drží, i když obcházíte ohniště co deset vteřin, abyste se jej zbavili.
Já mluvím o vůni ohně, který zapálí tatínek a maminka na něm upeče cokoli. Tím cokoli, myslím, bůček, buřty, králíka, nebo šašlik. V podstatě je jedno, co maminka upeče. Důležitá je ta vůně.
Zatímco se tatínek staral o oheň, maminka měla spoustu práce s tím, co bylo nad plamenem. Já se sourozenci jsem v té době většinou sedával úplně někde bokem, abychom nepřekáželi, ale z povzdálí jsem čmuchal po té kouzelné vůni, kdy se mísil pach pečeného cokoli, s pachem čerstvě nařezaného dříví a dýmem, ze dřeva, který, jak podotkla maminka „je otravnej“ a tatínek měl přiložit víc, nebo míň, protože to neumí a jí jde ten kouř rovnou do očí.
Nejvíce jsem se těšil na zavolání, až maminka rozhodne, že je hotovo a kdo zaváhá, nežere a jestli si nepospíšíme, budeme mít o milion procent horší zážitek, protože maso chutná nejlépe čerstvě sundané z ohně.
Záměrně jsem jmenoval masné výrobky, protože ty uměla maminka opravdu skvěle. Budu upřímný. Nejen moje maminka, ale všechny maminky na světě umí tuto záležitost nějak víc, než tatínkové.
Nebylo by to však povídání dokončené, kdybych se nezmínil o tetě. Zatímco maminka dbala na výživu a dostatečnou sytost strávníků, teta se ujala role neméně vděčné a tím je výroba pochutiny. Zatímco maminka naplňovala poloprázdné žaludky dědiců jídlem, teta je tak nějak přikryla skvělou chutí a pamlskem mě nejmilejším, a tím jsou brambory pečené v popelu. Kdo tuto krmi nikdy neochutnal, vězte, že byl váš život chudší o polovinu sladkostí. Samozřejmě, že brambory nebyly sladké, ale ta chuť byla tak intenzivní, že mi jako sladkost připadala.
Když po nějaké době, u které jsem nikdy nepochopil, jak dlouhá má být, vyndala teta černé koule z popela, nandala je do utěrky, aby je řádně promíchala. V tu chvíli jsem měl sliny až na kotnících.
Čas k vyndání z popela odhadla teta vždy s naprostou samozřejmostí. Než dokončila tento čistící obřad, naplnil bych slinami celý hrníček.
Konečně mi byly přiděleny dvě, nebo tři erteple, a já mohl započít se solením, loupáním, foukáním a ochutnáváním této božské krmě. Navrch jsme ještě zapíjeli tuto pochutinu kyselým mlékem.
Myslíte, že jsem zapomněl na vůni ohně? Kdepak, čuchněte si. Cítíte? Voní.
Hlasité předčítání