.
A to dokonce několika způsoby zdání, které se projeví teprve v celku, nebo celkem, sestaveného výsledku.
.
.
Teatrální inscenovanost.
Ve výsledku je Andersonův film The Wonderful Story of Henry Sugar prezentován (s) výraznou divadelní atmosférou, například rychlých změn ustavení kulisových scén, i jejich přestavbami v záběrech kamer více nežli expresivně přiznaně viditelnými kulisáky. Jakož i týmiž pouze několika, pouze sedmi či osmi, mužskými herci hrajícími více rolí.
(Jak například bylo pravidlem v původním shakespearovském divadle.)
Dokonce i občasnými okamžikovými janusovskými představeními téhož herce v mužské a ženské postavě vzápětí ihned po sobě.
Díky čemuž vše dohromady působí méně jako tradiční film a více jako pečlivě konstruovaný, umělý a fantaskní svět pohádkové knížky, například leporela.
Diorámového přeludu.
.
.
Třebaže je v běžné populaci nečastá, schopnost nebo dovednost “vidět všemi druhy reality skrz“ je v podmínkách této příběhové verze připomínající prostředí příběhů My Hero Academia jakoby obecná.
A díky ní jako čemusi samozřejmému se vyprávěný děj točí kolem muže (Imdad Khan), který se naučí “vidět bez očí“ a díky této dovednosti si tak vytvoří novou, umělou realitu, k životu vhodnou, třebaže v jistém smyslu obdobnou simulakru.
Veden posléze příběhem, o němž se dočetl v náhodně nalezené knize, středostavovský městský šlechtic Henry Sugar (hraje ho Benedict Cumberbatch) se obdobně dlouhým tréninkem pokouší rovněž z naprostého znenadání ovládnout takovouto schopnost.
Aby po letech soustředěného cvičení následně obdobně vytvořil, dokonce přetvořil, simulovanou realitu ve svůj prospěch.
Co jiní používají ve hrách, ať se již jedná o divadlo, sňatky, film nebo baseball – Henry Sugar využívá ke čtení hracích karet přes jejich ruby, aby vyhrál v hazardu.
.
.
Narativní vícevrstvy:
Příběh má metafikční strukturu, v níž v souhrnu Ralph Fiennes, Wes Anderson i Henry Sugar představují příběh napsaný Roaldem Dahlem, který je posléze divadelně vyprávěn samotnými postavami, jsoucími, komentujícími i vyprávějícími se v předváděných postavách. Popřípadě se nám v nich, jimi nebo jejich prostřednictvím se předvádějících posléze již zfilmovaně, a tedy filmově.
V tradici původní kinematografičnosti.
Cílem celku takovýchto narativních postupů je vytváření vyprívěcího odstupu, dokonce jistý způsob průběžného narativního zcizování – mezi diváky a představovanými “mnohostranně skutečnými“ událostmi.
Hlasité předčítání