Celé to lze přirovnat k uměleckému labyrintu, kde je každý krok nečekaný, ale přesně vystihuje podstatu “quirku” – zvláštnosti, odlišnosti a nepředvídatelnosti. Jeho práce je tak nejen zrcadlem světa, ale i odrazem jeho vlastního vnitřního paradoxu, kdy se díky své metodě tvorby stává sám součástí toho, co tvoří, a zároveň zůstává skrytým mistrovstvím, jež divák mimo rozsah možností své představivosti nemůže plně pochopit nebo sledovat.
Tento umělec v osamění tak představuje dokonalý příklad toho, jak může být tvorba sama o sobě paradoxem – poněvadž když se snaží vyjádřit zvláštnosti světa, stává se tímto vyjádřením sám, aniž by to přímo zdůrazňoval.
.
Anebo o to usiloval.
A v tom spočívá jeho zásadní umělecká síla a paradoxní quirkově rozkvetlá krása.
.
.
/Zařinčení upadlého porcelánového předmětu./
…kruci, já blbá jsem si teď sama vylila kafe…
.
/Zvuk chvatného utírání umakartově hnědé pracovní desky moderátorského stolečku./
.
.
Promiňte…
.
.
/Pokračuje ve čtení:/
Tento umělec neustálými textovými kopiemi jeho vlastních textových kopií tak svým způsobem ztělesňuje žánr “quirk” nejen ve svých výtvorech, ale i způsobem cesty, kterou k nim vede.
Jeho tvorba je jako tajemný, absurdní rytmus, který se sám stává součástí příběhu, a tím posiluje paradoxní podstatu žánru – že zvláštnost je nejen tématem, ale i metodou. A nakonec, když divák nebo čtenář vstoupí do jeho světa, uvědomí si, že největší quirk je právě v samotné existenci tohoto zvláštního procesu, který je přitom tak nenápadný, že ho téměř přehlédne.
My i on.
.
.
Proto by se slušelo dodat, že The Wonderful Story of Henry Sugar, natočený v roce 2023, je devětatřiceminutový kombinovaný film režiséra Wese Andersona.
Sémanticky záměrně vznikl jako až úzkostně přesná adaptace povídky Roalda Dahla, a podle textu doprovodného distribučního popisku se zabývá tématy chamtivosti, sebezdokonalování, jakož občas i umělostí povahy nás obstupující reality.
A to vše prostřednictvím málem až přehánějícího teatrálního, “simulakrumového“, pohledu.
.
Pohledu jako vyjádření tematické souvislosti se “simulakrem“ v případě přímo konkrétního filmu, který se sám snaží představovat jako forma simulace nebo simulakra – tedy reprezentace, připomínající představu postupně do sebe vkládaného souboru vnitřního vícecelku vytvářeného odstupňovaně velikými panenkami shrnující tělesnosti matrjošky.
Jejichž vzájemná vnějškově vnitřní, a z velké části neviditelná, celostnost se ve výsledku stává realističtější než realita, kterou panenky zprostředkovaně v jednotlivých dílčích segmentech napodobují.