Živý SEN:Zaspala jsem a měla jsem úplně živý sen! Byli jsme v něm ještě malí, naše parta s toho domu, mohlo mi být tak šest roků, Alexovi pět, Rogí měl sedm, Krista s Mončou deset a nejstarší Tony asi dvanáct, hráli jsme si na schovku u nich doma a musela jsem je všechny hledat po jejich velkým rozlehlým domě, volala na všechny a slyšela jsem, jak se odněkud potichu smějí. Vyšla jsem schody až ke dveřím do podkroví, na jedné straně zdí visí obraz staršího indiána, který vede koně, připadalo mi vždycky, že se ten indián tváří pokaždé jinak, líbilo se mi, jak měl větrem rozevlátý,šedivý, dlouhý vlasy, připadalo mi, že na mě kývl a jeho oči jakoby mi ukázaly směrem k podkroví! Tak jsem tam vešla, slyšela jsem, jak někdo zašeptal:,,Ticho,už jde!“
Pak na mě ale přeci jen vybafl ten, kterého nebaví čekání a nevydrží být dlouho skrytý! Nejmladší ze všech, neposedný a hlučný Alex, jediný syn, pána domu! Baví ho, když někoho může vyděsit, baví ho se všelijak předvádět a rozesmívat nejvíc mě, tak jsme se s Alexem spolu smáli, že mě polekal a byla to legrace, nebo ne? Když já jsem za Alexem viděla černý stín a vypadal jako,jako kdo? To už mě probudilo doma, přemýšlela jsem, kdo byl ten stín?
Kapitola 3: Zase v tom domě
Pokus o popis domu a jeden smutný příběh z podkroví
Dům, ve kterém jsem se ocitla, působil na první pohled impozantně. Vysoké stropy zdobené klenutými oblouky, zlatavé lustry plné jemných křišťálů, zrcadla v těžkých rámcích, která jako by nasávala světlo z místnosti, a pak jej vracela s téměř kouzelným třpytem. Každý kout domu svědčil o bohatství a vytříbeném vkusu jeho obyvatel. Po zdech visely portréty rodiny a krajinomalby, většinou zasazené do rámů zdobených jemnými ornamenty.
Podlaha byla pokryta koberci, jejichž vzory připomínaly spletité labyrinty. Většina místností měla své téma – jedna byla knihovna s regály plnými starých svazků, vonících po kůži a prachu času, druhá sloužila jako hudební salónek s pianem, jehož klávesy už dlouho nikdo nerozezvučel. Bylo zde také několik salonků, zdobených čalouněným nábytkem a těžkými závěsy, které tlumily světlo pronikající dovnitř vysokými okny. Spletité chodby, kterými jsem procházela bývaly často málo osvětlené,někdy dokonce vůbec a byla tam tma,proto bylo někdy těžké dostat se ke schodišti a byli tu schodiště hlavní i boční.
A pak bylo podkroví. Přechod do této části domu byl zvláštní – jako by veškerý lesk a elegance zůstaly na schodech pod vámi. Dřevěná podlaha vrzala pod každým krokem, stěny byly prosté, bez ozdob, a místnostmi se šířil jemný závan zatuchliny, kterou ani léta pečlivého úklidu nedokázala zcela odstranit. V podkroví se dýchalo jinak – těžce, melancholicky.
Celé podkroví mělo zachovávat vzpomínku na Nikovu sestru a jejího manžela, rodiče Tonyho a Roga. Nábytek zůstal přesně tam, kde byl naposledy, když tu ještě žili. Ložnice byla zařízená jemně – postel s baldachýnem, na jejímž čele byly vyřezané květiny, toaletní stolek s prázdným zrcadlem a skříň plná šatů, které už dlouho nikdo nenosil. Za závěsem velké místnosti byly palandy, které stály blízko dveří od balkonu,taky je zakrýval těžký závěs. Vedle toho byly stopy života, který skončil příliš brzy – malý medvídek sedící na okenním parapetu, zaprášené pianino v rohu místnosti, jehož klávesy byly od doby tragické nehody nedotknuté.
Hlasité předčítání