Chodila jsem na maturáky, přesněji řečeno jsem navštívila jeden, a to sice ten svůj, kde jsem tancovala s paní asistentkou a panem učitelem, se spolužáky a taky jsem pařila na pódiu, učitelé s námi. Mám s nimi, i s učiteli a s moderátorem a s jedním členem z organizace, nejmenované, fotky. Když jsem normálně trávila čas se svými spolužáky, bylo to v pohodě. Ale jednou, a na to jsem už skoro zapomněla, ale jen skoro.
No tak to jsme v sedmé třídě uvítali návštěvu. To k nám do školy zavítali jeden frajer a jeho kolegyně, oba pracující v zoo Ohrada, aby nám, žákům i učitelům, pověděli něco o šelmách. Především kočkovitých a psovitých. Právě jsme to probírali v hodině přírodopisu, tak na příští hodinu jejich návštěva byla na denním pořádku.
Tam nám nejdříve něco vyprávěli, ti dva pracovníci ze zoo, a pak přišel na řadu workshop. Ten pán si nás tam rozdělil do skupin, jak jemu se to šiklo, víc neřešil. Já jsem skončila ve skupině s lidmi, které jsem neznala, a kteří sem na svět přišli navíc dřív, než já. Můj mozek vydal signál, že introvertům se takto nepracuje moc dobře, a proto jsem se cítila fakt dost nesvá. Přibližně takový pocit, který pociťoval Harry, když lidé civěli na jeho jizvu, kterou získal po zásahu lorda Voldemorta, mi dodal můj mozek. Potom mi ten frajer cosi řekl a já jsem se zatvářila asi jako jelito, které proběhlo mořskou vodou, protože jsem mu špatně rozuměla. On si to vyložil tak, jako že trpím hluchotou, a řekl mi, byť s úsměvem, ale stejně to naštve: “Aha, já jsem nevěděl, že neslyšíš,” což mě dorazilo, ale otřepala jsem se z toho, a pohoda jahoda.
Naštěstí mě z tohoto špatného pocitu zachránila paní učitelka, tím, že mi řekla, že to dělat nemusím. Za to jsem jí neskonale vděčná.
Tímto bych tuto kapitolu asi uzavřela. Jen tahle situace celkem stála za popis. V této kapitole, a za dání sem. Tak zatím se mějte hezky a pa. Snad příště.
Hlasité předčítání