Stíny u mě cosi šeptaly, sahaly na mě něčí ruce a roztrhaly mi šaty! Pak je cosi zahnalo a zmizely. Oddechla jsem si, ale vzápětí se znovu vyděsila! Viděla jsem tam sebe, ale dvakrát – jednu, jaká jsem teď, a druhou, jaká jsem byla ta s minula! Nebyl to odraz v zrcadle, stála přímo vedle mě. Řekla mi: „Rogas není takový, jak se dělá. Jdi za ním, do jeho pokoje, a přilákej ho do podkroví, sem nahoru za mnou. Prosím, udělej to pro mě!”
Zeptala jsem se: „A proč to mám udělat?”
Ona odpověděla: „Potřebuju ho mít tady u sebe! Nechci, aby byl s tou jinou ženou!”
Vadilo mi, že o to prosí, a byla jsem neochotná. Zeptala jsem se: „Proč tam za ním nejdeš ty? Já za ním jít nechci, raději bych šla za Alexem!”
Ona řekla, jako by jí na tom vůbec nezáleželo: „Ten už je mrtvý. Odnesl ho! Rozloučila ses s ním, tak už tu zbyl jedině Rogas! A musíš ho dostat na naši stranu, aby tu byl pro nás. Nemůžu bez něho být, znamená pro mě víc než pro tebe Alex. A nebul pro něho! Přiveď ho sem, já za ním nemůžu, jenom ty! Ty víš, že když jsme takto oddělené, je všechno jen na tobě. Já tu budu za tebe brečet, dokud nepřivedeš Rogase!”
Bylo to strašné – objevit se zničehonic u Rogase v jeho pokoji, když tam ani nebyl sám. Vedle něho ležela a hlasitě chrápala nějaká žena. Jak to o ní Tony říkal? Evajza? Přišlo mi to k smíchu… nebo spíš ne – řekla přece, že Alex zemřel! Uvědomila jsem si, jak moc to bolí slyšet takovou věc takhle. Ale třeba to není pravda! Rogas nespal, vytřeštěně se na mě díval, jako bych byla nějaký děsivý přízrak, jako nejstrašnější noční můra. Zašeptala jsem: „Rogí, prosím, pojď se mnou podívat za Alexem! Moc se bojím, že je mrtvý!”
Rogas vstal z postele, chytil mě za loket a šel se mnou ke dveřím. Potichu je otevřel, aby nevzbudil tu, co tolik chrápe, a vyšli jsme na chodbu. Tiše za sebou zavřel a hlasitě vydechl, jako by po celou dobu zadržoval dech. Táhl mě pak pryč, ke schodišti, a nahoru do podkroví – tam, kde ho chtěla mít ta druhá já. Protestovala jsem: „Rogí, prosím, pojď se napřed podívat na Alexe!”
On se zhroutil na vrchní schod, sedl si tam a zakroutil hlavou. „Nechci to vědět! Nechci být ten, kdo to zjistí první. I když odešel spát s Tonym – ten spí většinou tvrdě a jestli Alex vedle něho zemřel, zjistí to až ráno. Nech ho v klidu. Jestli zemřel, nebudu poslem téhle špatné zprávy! Nechci narušovat noční klid kvůli tobě! Co tě to vůbec popadlo přijít za mnou do pokoje, když vidíš, že tam nejsem sám? A kdo tě zase pustil do baráku?”
Řekla jsem: „Ta z minula! Čeká na tebe v podkroví!”
Rogas nechápal. „Kdo?” Zvedl se a v tom jsme zaslechli zoufalý křik Alexovy zdravotnice: „Nééééééé!”
Strašné zjištění
Tohle mě z toho snu probudilo! Ležela jsem ztuhlá strachy a hrůzou v podkroví na palandě. Bála jsem se, že to nebyl jen sen. Přes všechnu tu ztuhlost a slabost mě to donutilo vstát a slézt dolů. Kolem mě byl průvan, který mi zaléhal uši. Slyšela jsem hučení, šumění a v dálce pláč i ten stejný křik, který mě probudil. Roztřesenou rukou jsem sáhla na kliku, ale byla jsem tak oslabená, že mi bylo zatěžko ji stisknout a otevřít dveře z podkroví. Najednou se dveře přede mnou otevřely a v nich stál ten, o kterém se mi zdálo – Rogas! Z chodby byly slyšet rozrušené hlasy a pláč. Rogas mě vtlačil zpátky dovnitř, zavřel dveře od podkroví a zamkl.
Můj pohled nezvládl, zakroutil hlavou a řekl: „Alex…”
Nedořekl to. Padla jsem mu do náruče a on mě objal. Spadli jsme spolu na podlahu a já brečela v jeho objetí. Vzlykala jsem: „Nechci, aby zemřel, nechci, aby odešel beze mě! Říkal, že ještě neumírá, a přitom je najednou pryč!”
Rogas potichu řekl: „Dalo se to čekat. Byl přece vážně nemocný, všichni to věděli, že brzo odejde. Navíc když nechtěl dodržovat léčbu a šel chlastat s Tonym, to neměl dělat!”
Rogas si těžce povzdechl, mačkal mě k sobě tak pevně, až mi s toho bylo horko a nevolno. Ale kdybych mohla, zemřela bych v Rogasově náručí. Líbilo se mi být v objetí právě s tímto Rogasem. Nechci, aby mě kdy pustil. Nebo to víc chce ta druhá já, která si to tak moc přála? Byla jsem z toho zmatená. Něco ve mně mě nutilo podívat se Rogasovi do očí. A když jsem to udělala, úplně mě to porazilo.
Probudila jsem se z tohoto snu doma zmatená, smutná, vyděšená a vyčerpaná, jako bych tohle všechno právě skutečně prožila,celý den mě to moc trápilo a nemohla se s toho vzpamatovat,nechtěla jsem to přijmout a přála si,aby se Alex vrátil…
Dlouhý čas smutku
„Tak se to stát nemělo! Nechci dát Alexovi sbohem!” Vzlykala jsem v podkroví, kde jsem zůstávala sama se svým zármutkem.
Celý dům se ponořil do těžké, smuteční černoty. Z každého kouta bylo slyšet pláč, vzlyky a smutné povzdechy, které se roznášely všude kolem. Nemohla jsem uvěřit, že Alex už není. Viděla jsem ho všude – ale nebyl to on, jen přeludy, záblesky minulosti, obrazy, které mi připomínaly, co jsem ztratila.
„Alexi, vrať se! Kde jsi? Přijď za mnou, prosím!” Volala jsem do tmy, ale nikdo neodpovídal. Ani šeptaví duchové, ani žádné stíny. Byla jsem tu úplně sama. V mrtvém, opuštěném podkroví. Nakonec mě přemohl těžký a neklidný spánek. Ve snu jsem tahala Alexe ze stínů, a když se mi ho podařilo vytáhnout, temnota ho znovu pohltila a odnesla do neznáma.
V jiném snu mi Alex řekl: „Nech mě odejít. Až přijde čas, vrátím se. Znovu se setkáme.” „Ale kdy? Kde?” volala jsem za ním. „Tady?” Pak mě ze snu probudil Rogas.
Hlasité předčítání
