Dávno střízlivá Jarmila ležela naznak a zírala do tmy nad sebou. Pravou paží objímala Elišku, která spala na jejím rameni a levicí jakoby chránila klín, rozbolavělý třičtvrtěhodinovým erotickým zápolením. Smyslnostmi omámenou ji ani nenapadlo, že by prožívaná slast nestála za jakoukoli oběť, nyní se však cítila zničená jako ještě nikdy. Připsala to na vrub improvizaci – Jednou jí Pavla podstrčila vibrátor, s nímž se pak co možná pozvolna uspokojovala, až znavená prodlužovanou rozkoší upadla do limbu. Tehdy si také užívala do sytosti, a žádnou újmu neutrpěla…
Ovlivněná starou láskou i nově navázaným vztahem s Aničkou přešla v nostalgickém zamyšlení od Pavly k Tomášovi a na okamžik se jí zazdálo, že má celou jejich rodinu ráda jako vlastní. Kdysi zahlédla obrázek – v obrovském kotli zavěšeném nad ohněm si nějaká parta vychutnávala společnou koupel. Viděla v tom symbol erotické symbiózy. Nebylo by úžasné, kdyby se i oni ponořili do obdobné lázně? Pravda – Anička by s dcerami do jednoho kotle nevlezla. Mohli by však přibrat Elišku, Arnošta a možná i Anežku (pokud by se nestyděla)…
V tu chvíli si vzpomněla na syndrom vařené žáby: „Jsem to ale cvok! Ještěže je Tomáš tak nesmlouvavý – kdyby ustoupil, dvojčata by určitě byla pro.“
Nemohla si konec konců stěžovat – pestrého sexuálního vyžití měla Jarmilka dostatek (dalo se dokonce říci, že čím dál víc) a méně choulostivému přátelství s Tomášovou rodinou nebránilo vůbec nic. Od jejich svatby spolu trávili tolik času, až to někdy vypadalo, že mají společné domácnosti. Obzvlášť se jí zamlouvaly poobědní siesty, kdy se při kávě četlo a klábosilo a po nichž se v létě bezostyšně obnažovali a vystavovali těla slunci. Bylo to svou bezstarostností osvěžující a nevázanou nahotou osvobozující … A také jejich děti si dobře rozuměly – našly si vždy nějakou vlastní zábavu, která jen zřídka vzbuzovala rodičovskou nevoli. Usmála se nad vzpomínkou, jak načapala svou dceru a Tomášova syna, vzájemně zkoumající odlišnosti obou pohlaví. Vzhledem k okolnostem nemohla říci ani popel, jen je bez mrknutí oka zaměstnala něčím jiným. Když se o tom později zmínila před ostatními, Tomáše informace potěšila: „Aspoň víme, že jsou normální i přes to, co kolem sebe vidí.“
Vybavila si včerejší Aniččinu zpověď – bude muset začít holku hlídat! Najednou všude tušila nebezpečí. Svého muže znala dobře – měl všelijaké nápady, vlastní dceři by však neublížil. Ale co Tomáš? Co o něm vlastně ví? Po ní nikdy nechtěl nic, co by ji nějak vylekalo. Mohl by zatoužit po dítěti nebo dospívající dívce? Před časem si o sexuálním zneužívání povídali a Tomáš líčil kdesi odposlechnutý příběh tónem až příliš smířlivým. Přesto se k němu takové podezření ani trochu nehodilo … To spíš Arnošt! Ale ten také ne – měl by určitě strach, že ho Eliška zbije … Možná je ze všech nejnebezpečnější právě Eliška! Tu si coby prznitelku neochlupených děvčátek představit dovedla.
„Ach Bože! Jak to smýšlím o ženě, kterou držím v náruči?!“ – Nynější zneužití sebe samé za příkoří nepovažovala. Jak by ho vnímala před takovými sedmnácti, a jak před konkrétními dvaadvaceti lety, kdy byla ve věku své dcery?
Jedno z dvojčat se kdysi za šera přiznalo, že si v pubertě znásilnění vlastním otcem představovalo jako něco akceptovatelného, a možná dokonce chtěného. Jarmilka takové fantazie nemívala, ale právě navázaný intimní vztah s paní R v ní cosi podobného rozněcoval. V koutku duše jí hlodalo podezření, že zvrácenost nemusí být hrůza. Kdyby se zeptala Tomáše, určitě by řekl, že opravdu hrůzná je až brutalita … O čem byla ta jeho historka?
Petra tehdy mluvila o Karolině Světlé a nakonec zmínila její vzpomínku na policejního komisaře Kreuzmanna: „Počínání toho člověka ve prospěch mladičké Johanky Rottové mi připadá natolik bizarní, že se raději zdržím komentáře.“
„Co dělali?“ podlehla zvědavosti Pavla.
„Vodil si ji pravidelně k sobě do bytu, kde směla číst zakázanou německou literaturu. Nic víc na něj neprozradila, takže se můžu jen dohadovat, ale za altruismus bych nedala zlámanou grešli.“
„Tenkrát děti nebyly přecitlivělé,“ poznamenal Tomáš. „Zahloubaná do knih nemusela vůbec postřehnout, že jí sahá pod sukni. A nic horšího patrně nespáchal.“
Sám pak vyprávěl, co vyslechl, když ještě rozvážel nábytek.
„Zašli jsme s kolegou na občerstvení do zahrádky jakési venkovské hospody. Pod nebezpečně vykotlanou lípou tam sedělo několik hostů – někteří jenom na skok, jiní měli v lavicích své důlky. Byl tam dobrovolný hasič v montérkách, vedle něj drobný chlapík v kostkovaném sáčku, pak v obci usedlý bývalý Pražák a snachou doprovázený stařičký pan inženýr v invalidním vozíku. Kromě nich ještě asi dva nebo tři další. Na zvláštní židli hned zkraje chvatně popíjel limonádu elegán, z něhož se záhy vyklubal místní farář. Když odjel (auto měl hned za vrátky), nemohly se myšlenky besedníků ubírat jinam než k církvi. Z jejich slov jsem vyrozuměl, že ji vnímají jako směšný a zbytečný relikt středověku. Výzvu kněze k návštěvě kostela pak kdosi znuděně označil za trapnou agitku.
»On je to hodný a celkem schopný člověk. Že se dal na faráře, to je tedy záhada,« řekl jeden.
»Asi se bojí ženských,« mínil druhý.
Tak se dostali k celibátu a pedofilním skandálům.
»Církev udělala ze sexuality nečistotu a kněžím zakázala pohlavní styk,« prohlásil človíček v sáčku. »Není se co divit, že to některým tlačí na mozek a začnou zneužívat děti.«
»Pedofilie se týká sexuality jen jako deviace,« namítl stařeček. »Zcela mylná je domněnka, že jde o důsledek celibátu nebo nedostatečného sexuálního vyžití obecně. Nelze ovšem vyloučit iluzi některých pedofilů, že únikem do celibátního stavu svou deviaci snáze překonají. Obzvlášť, jsou-li věřící. Jenže selhání je pak jen otázkou času a příležitosti. Kdyby se nechali léčit nebo najmout na ropný tanker, udělali by lépe.«
»Pan inženýr má pravdu,« vložil se do diskuse bývalý Pražák. »Pedofilie se vyskytuje všude, kde jsou děti a to bez ohledu na jiné možnosti pohlavního uspokojování. Ve školách, ve sportovních organizacích, ve skautingu … dokonce v rodinách – Nejčastějšími úchyláky jsou všelijací strýčkové. Nové možnosti samozřejmě vytváří internet. A také morálka je celkově v háji.«
»Nemyslete si. Ono to bylo vždycky. Jen se to zřídkakdy provalilo. Za starých časů by se obětí takového zneužívání stejně nikdo nezastal a tak se všechno drželo pěkně pod pokličkou.«
»Kdysi se stal jeden chudák velkým pánem právě dík takovému trpělivě snášenému příkoří,« navázal šedovlasý stařík. »Původně se to vyprávělo jako óda na filantropii, později jako příklad píle a snaživosti, jimiž lze překonat všechny překážky … Jistě se to dá líčit všelijak – a kdo ví, jak to bylo doopravdy…?
Muselo se to stát hodně dávno, snad někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Ve známém posádkovém městě tenkrát zůstala se sirotkem na krku vdova po nějaké nevýznamné šarži. Byla dočista bez prostředků a tak se odebrala do nedalekého rodného hnízda k příbuzným. Ti z toho moc nadšení nebyli, ale tehdy nefungoval jiný sociální systém než křesťanská povinnost a tak ji přijali. Že se musela tvrdě ohánět, aby nebyla s dítětem příliš na obtíž, o tom není pochyb. Synáček chodil do školy a protože byl nadaný, celkem se mu dařilo. Jednou z něj mohlo něco být, chudoba však byla neodbytná. A tak nakonec nezbývalo, než vzít dvanáctiletého kluka za ruku a vyrazit s ním za panem katechetou takzvaně pro radu. Po všelijakém tom poníženém líbání rukou a jakoby skromném vychvalování synkova nadání přiznala skleslá matka nesměle, že kvůli vlezlé nouzi nelze pomýšlet na studia. Kluk holt půjde do učení. Jen kdyby velebný pán poradil, ke kterému řemeslu by se tenhle načatý intelektuál nejlépe hodil … Pan katecheta se chvíli tvářil, že usilovně přemýšlí a pak pravil: Chlapec je nadaný, pilný, poslušný – byla by ho škoda. Dejte ho ke mně do služby a já se o něj postarám.
Žena byla trochu zaskočená, ale řešení to bylo. Kněz požíval všeobecné vážnosti a značné obliby mezi žáky a tak mu dítě se zřejmou úlevou odevzdala. Hoch se nastěhoval a začal konat drobnou posluhu. Čistil boty, kartáčoval oblek, z hostince donášel jídlo a vodu od kašny. Za to byl (spolu s dalšími adepty studií) vyučován v jakési privátní latinské škole, kterou dobrodinec vždy odpoledne organizoval ve svém bytě (na závěr každého školního roku skládali tito externisté zkoušky na gymnáziu v blízkém posádkovém městě, jako by řádně studovali).
Poučen krušným dětstvím i starostlivou matkou, věděl studentík dobře, že veškerá jeho budoucnost závisí na tom, zda bude moci setrvat u velebného pána.
»»Pan katecheta je hodný člověk a určitě ti neublíží,«« hladila znavená žena synka po vlasech, když se jí v důvěrné chvilce pokoušel naznačit některé drobné zvláštnosti své služby. »»Jen s jeho pomocí,«« pokračovala, »»se můžeš dostat z bídy a postavit na vlastní nohy. Koukej ho nepohněvat a nikomu nic nevykládej. Jeho bys poškodil a sebe zničil…««
Snažil se tedy mezi ostatními žáky ve všem vynikat a neopominul žádnou příležitost, jak se dobrodinci zavděčit a udržet se v jeho přízni. Tak již brzy ke knězi bytostně přilnul. Pouhé pomyšlení, že by jej snad něčím zarmoutil nebo mu v něčem nevyhověl, svíralo mu dušičku nesnesitelnou úzkostí. Při výkladech upíral na učitele veškerou pozornost. Co si měl pamatovat, naučil se doslova a s takovou jistotou, že ho přezkušováním nebylo možné uvést do rozpaků. Písemné úkoly pak mohly putovat rovnou na výstavu. Podobně se snažil zalíbit i ve všem ostatním. Spokojený pohled katechetův, jeho úsměv nebo pochvala, ty mu byly nevýslovným blahem a balzámem na všechny obavy a strasti. Jakou radost pak musel mít třeba z knihy či jiného dárku, jimiž ho pedagog tu a tam odměnil, to netřeba zdůrazňovat.
Na děkanství pan katecheta nikdy nezapomněl svěřence vychvalovat a když se tam konala nějaká trachtace, brával ho s sebou, aby obsluhoval hosty. Ten si tam počínal natolik obratně a způsobně, že sklízel pochvaly a prezenty i od jiných důstojných pánů. Však také dovedl více, než jen nosit talíře! Bylo-li třeba hosty pobavit, uspořádalo panstvo improvizovaný examen, při němž kluk jak cvičená opička odříkával nabiflované učivo… »»Budeš-li stále tak hodný,«« říkávali mu jakoby žertem, »»určitě to dotáhneš na místního děkana…««
A opravdu. Po dlouhých třiceti letech se tu opět konala hostina, tentokrát vskutku velkolepá. V přítomnosti diecézního biskupa a četné honorace církevní i světské se zde bývalý studentík ujímal předpověděného úřadu. V projevu pak neopomněl zmínit vděčnost k dávno zesnulému dobrodinci. O vlastní přičinlivosti skromně pomlčel.«
Poté co pan inženýr skončil, ponořila se společnost do líného mlčení. Stařeček si v duchu liboval, jak mu letní sluníčko prohřívá kosti a také ostatní začali klimbat. Prastará lípa skýtala jen chabý stín.“
Jarmilka Tomášovo vyprávění znala. Proto ji ráno nemrzelo, že v polovině vzpomínky usnula jako dudek.
Per aspera ad astra
Četba díla zabere cca 12 min.
Hlasité předčítání
