Gustav Farsky se spokojeně napil z poháru vína: „Co myslíš, nebyl by Karel vhodný i pro Veroniku, až nastane její čas mateřství? Je mu teprve padesát a jsou koneckonců beztak milenci.“
Milada se zahleděla na pódium, kde se již vše připravovalo k taneční kreaci: „Tvá rozhodnutí byla vždy moudrá, milý Gusto, máme tě rádi.“
V sále pohasly lustry a jeviště se rozzářilo barevnými světly. Uprostřed pódia se zaskvělo bělostné tělo Veroniky v ladné póze koupající se Bakchantky. Začala hrát hudba plná čarovných tónů probuzeného jara. Ptáci, laně a dívky přijímali sémě života v radostném opojení sluncem a květy plodnosti. Veronika tančila baletní suitu čtvero ročních období s dychtivostí a zaujetím, jaké nenechávalo nikoho na pochybách, že střídání ročních dob je jako rozkvět, žár vášně, zrání a utišení ryzího ženství ve zrození nového života.
Od chvíle, kdy zazněly poslední tóny suity, nikdo už nemluvil o ničem jiném, než o Veronice a jejím úžasném talentu. Sibiřský tygr zapadl do koloritu panenské přírody, jejíž účinek na lidské pokolení všichni cítili v krvi jako životadárnou mízu na cestě k požehnanému životu.
Hlasité předčítání