„Dal byste výpověď, samozřejmě. Tohle je práce na plný úvazek, musel byste cestovat po světě a značku řádně reprezentovat.“
„Nepřipadá v úvahu. Vždyť já vaši značku ani nemám rád. Nemyslím si, že by byla nějak skvělá.“
„To ani neříkejte nahlas.“ Vyděšeně se nakloní nad stůl. „Víte, kolik by vás to mohlo stát?“
„To už ani nemůžu říct, co si myslím?“
„Můžete. Klidně si říkejte, co si myslíte, proti tomu nikdo nic nemá. Jenom nesmíte říkat zrovna tohle.“
„A kdo mi v tom zabrání?“
Právník si povzdechne.
„Podle mě vaše značka nestojí za nic!“
„Proč to musíte komplikovat?“
„Já to komplikuju?“
„Ano, komplikujete. Můžete mít vcelku obstojnou práci, peníze možná nejsou kdovíco, ale jsou. Můžete mít jistotu, že vás v tomhle nikdo nezastoupí, alespoň pokud já vím, na světě neexistuje žádný druhý, co by vypadal jako vy.“
„Jenomže to není všechno, kým jsem, rozumíte? Moje hlava, moje vzezření není jedinou věcí, která mě definuje. Naopak. Tohle se mnou jako s člověkem nemá vůbec nic společného.“
„Už vám zase vypráví tu o člověku?“ přeruší je číšník.
„Poslyšte, co vy tady zase chcete?“ osočí jej pan Jablko.
„Kolega má dopito.“ Zvedne prázdný šálek od espresa.
„Děkuji, bylo výborné. Vy se mnou souhlasíte?“ zeptá se ze zvědavosti právník.
„Samozřejmě, že souhlasím,“ přitaká číšník.
„Vy byste na to kývnul?“
„Bez váhání,“ znovu souhlasí číšník.
„Jenomže vy za mě nerozhodujete, viďte?“ oboří se pan Jablko.
„Já už jsem mu nabízel, že tady máme mixér, do kterého by se ta jeho hlava vešla. Všem by tím prokázal obrovskou službu.“
Právník přikyvuje.
„Proč ho vůbec posloucháte?“ nechápe pan Jablko.
„Náhodou, něco na tom je. Minimálně by to vyřešilo problém můj a firmy, kterou zastupuji.“
„A nejenom váš,“ přitaká číšník. „Víte, kolik šťávy by z něho mohlo být?“
„No to se mi snad jenom zdá,“ nevěřícně kroutí jablkem pan Jablko.
„Nemáte tam kontrakt na jablečnou šťávu?“ napadne číšníka.
„Dejte mi chvilku, podívám se.“ Právník se začne přehrabovat ve své kabele.
„Copak nestačí, že vypadám, jak vypadám? Copak nestačí neštěstí, které mě potkalo?“ běduje pan Jablko, ale nikdo ho neposlouchá.
„Podívejte! Mám!“ vítězoslavně pronese právník. „Kolik lidí byste k tomu potřeboval?“
Číšník si pana Jablka dobře prohlédne.
„Dva chlapi z kuchyně by na to stačili.“
„Na to si můžeme plácnout!“ Vesele mu podá ruku.
„Tak počkat, počkat,“ brání se pan Jablko.
„Žádné čekání, čekání věci jenom komplikuje,“ oponuje právník.
„Souhlasím. Chlapi!“ Číšník mávne ke kuchyni, z které už se ženou dva statní pomocníci.
„Nechte mě.“ Pan Jablko se jim snaží vysmeknout, ale marně.
„Vezměte ho dozadu, do mixéru,“ pokyne klidně stařec.
„To nemyslíte vážně! Haló, lidi, pomozte mi!“
Hosté se však tváří nelibě a snaží se mu nevěnovat pozornost.
„Prosím vás, přestaňte už konečně obtěžovat ostatní lidi,“ odbude ho číšník. „Moc se vám všem omlouváme, zabere to jenom chviličku a vše bude zase v naprostém pořádku.“ Rozhlédne se po otrávených hostech a posadí se místo pana Jablka, kterého už vedou pryč. „Nenechte se rušit. Tak kde to mám podepsat?“
„Pomoc!“ křičí pan Jablko.
„Stačí jeden podpis přímo sem,“ ukáže právník.
„No tak pomoc!“ naposledy vykřikne pan Jablko, než se za ním zavřou dveře kuchyně.
Hlasité předčítání
