Odkaz druhý
Byla to jen hmota. Snad nic víc. Pro ostatní zcela jistě. Cizí majetek. Jim nepatřil, jím nežili a tak jej nevnímali. Kolemjdoucí, kteří to místo míjeli, podivovali se pravidelně nad jeho zdánlivě marným úsilím. Vždyť již šlo o ruinu. Zbořeninu, kterou jen s vypětím sil udržoval pohromadě. Jeho snaha však byla nezlomná. Nemohl jinak. A ani nechtěl. Šlo o mravenčí práci. A téměř nekonečnou. Jedno místo spravil. Na jiném to prasklo a bylo třeba jeho zásahu. A tak pořád dál a dokola. Netřeba nic skrývat. Čas od času jej vytrvalé snažení zmáhalo a pak oslepující kupa detailů, která odvádí od celistvého vidění, vyčerpávala zdánlivě bezedné zásoby sil. Stačilo však vždy jen o něco poodstoupit a smysl toho všeho opět prozářil znavenou mysl a navrátil kroky zpět v původní kurz. Snad někdo tak jako on bude dále konat, až toho nebude schopen. Až se síly vytratí a on bude moci jen s uspokojením sledovat, jak někdo další plahočí se tam, kde kdysi on se namáhal. Pak možná stane se jeho odcházení o kousek snazším. I takové myšlenky ovládaly jeho mysl, když ruce bezmyšlenkovitě omítaly drolící se zeď řídkou maltou. Nepoddajně se odlupovala, padala k zemi, aby byla sebrána a opět vrácena zpět na místo, které jí určil a jež měla na zlomek věčnosti držet pohromadě. Jeho vize byla jasná, pevná a nezlomná. Vše se jí muselo podřídit. Životní přesvědčení určovalo směr. Jen máloco bylo důležitější a vždy takové výjimky uměl skloubit se svou vírou. A jeho okolí ji sdílelo. Taková byla jeho rodina. Takovou ji společně budovali. Jako článek věčného řetězu, který prochází tisíciletími, dědí se, spravuje, zušlechťuje a předává se vším, co bylo hmotné a stálejší než jeho omezená existence. A tak sousedící kus půdy, který nedávno koupil, bude dějinným odkazem jeho generace k historii rodu a místa, které obýval. Až do takových šířek se rozlétala mysl, zatímco ruce vytrvale pracovaly, když tvořily dějiny. Jejich dějiny. Plnily úkol, který jim byl před věky zadán a jenž přijaly za vlastní. Drobný, snadno přehlédnutelný úkol, který sám o sobě postrádal smyslu. V jeho očích, stejně jako v pohledech jeho blízkých, vyrůstala z nich stavba prostá, obyčejná, zároveň však monumentální. Stavba, která rostla z prachu, aby se dotkla hvězd a snad i nekonečná. Ale nechme jej pracovat a soustředit se. Nevyrušujme jej obrazy nadpozemských rozměrů. Vždyť má sám co dělat, aby jej příliš od práce neodváděly. Tak jen dál. Postupně, pozvolna, drobně a s rozmyslem. A jen čas od času poodhlédnout. Ale jen na chvilku. Jen na chvilku.
Odkaz třetí
Vzduch je klidný. Bez hnutí a pohybu. Prázdný. Nedotčený a mrtvý. Jako čas, který plyne, ale bez děje. Jako by čekal, až se pro někoho stane časem a začne měřit jeho dějiny. Prázdnota. Sterilní nicota. A zdá se, že tomu tak vždy bylo. A že tomu tak nejspíš i provždy bude. Ničím nenarušené uplývání potrvá, aniž by je kdo zaznamenal. K čemu to? K čemu takového místa? Je zbytečné, k nepotřebě, pouhé plýtvání materiálem. Vyčkejte! Cože to? Že by ono zapadlé zákoutí přeci jen mělo nějaký účel? A dalo prostor existenci byť sebenicotnějšího smyslu? Kdo však jeho význam bude posuzovat? Stačí, že alespoň drobný je, když zbývající možností je mrtvolná pustina. Ať se projeví. Zatím je neznatelný. Slaboučký. Dejme mu šanci. Již ho slyšíte? Z věčného ticha vynořilo se na hladinu několik tónů. Nic složitého. Prostá píseň rozčeří nehybnou tkaninu rozlehlé pouště. Sílí a zní. Nabývá na životě. Rozehrává se a je rozehrána. Jednoduchá. Jen nápěv. Ale postačí. Protože jim patří. A s nimi jednou odezní. Avšak nezemře jako jejich těla. Bude znovu vzkříšen, oprášen a objeví se znovu. A zas. Jak budou jejich děti přicházet a odcházet. Vyvolají onu píseň a ta prostřednictvím jejich hlasů, srdcí a myslí ožije. Vždy každé z nich přidá k původním tónům několik těch svých. Budou je provázet po život. Děti je broukají ve slunečných dnech plných nevinných her, aby s nimi večer usínaly. Matky je zase zpívají svým nenarozeným dítkám. A stanou se tím posledním, co kdy zazní z jejich úst. Píseň tak plyne časem. Jeho vlny ji nesou vpřed k dalším nevinným duším, které ji převezmou, zušlechtí a v pravou chvilku zas dál předají. Melodie zdánlivě zaniká, avšak vpravdě košatí a rozrůstá se. Každé z mladých srdcí zahřeje ji na cestě kupředu ke svým potomkům a poskytne vše, co k životu potřebuje. Nesmí umlknout. Nesmí být zapomenuta. Aniž by to bylo třeba vyslovit, každý v oné pomyslné štafetě ví, že je to tak. A že žádný z nich nedopustí, aby k tomu došlo. Vždyť je to jejich píseň. Cítí to. Zní jim v žilách. Každý tón jako by vyplouval ze samé podstaty jejich bytí. Vnímají ji každou buňkou v těle. Je jejich. A oni jsou obsaženi v ní. A tak všichni nesou její melodii věky, aby přežila a zazněla těm v předalekém čase. I oni ji jednou zapěji. Přestože již bude zcela k nepoznání. Ale co na tom. Vždyť i my jsme nepodobni troskám prastarých hvězd, a přeci jsme jejich potomky. A stejně jako i my předáme jen na okamžik nadutě vlastněnou hmotu prostoru, tak i píseň pozvolna změní svůj nápěv. Jako nadčasové legato rozline se věky až k pradávným předkům, kteří první dali hlasem zaznít několika pozvolna plynoucím vlněním zvuku, ve snaze uklidnit plačící děcko, aby pak byli zaskočeni jeho spokojeným spánkem. V ten okamžik se píseň stane pokladem, který překoná věčnost, až k nám. Nezapomeňme na ten okamžik. Doléhá až k našim uším. A je jen na nás, zda jí nedojde dech. Věnujme jí něco z naší síly, něco z našeho bytí, něco z nás. A pošleme ji jako loďku po vodě dál. Již je netrpělivě očekávána. Svět zítřka se bez ní neobejde. Zabloudí v čase a prostoru. A ztratí smysl. Poslouchejte pozorně. Buďte potichu. Nepřeslechněte ji. Protože právě teď hraje právě vám.
Hlasité předčítání
