Dávno již utichl
přívětivý lomoz dostavníků
Sotva jeden vetchý kočí – vozka
usíná v přívalech sentimentu
se vzpomínkou na ponurý úvoz
spanilou dívku
bájnou nevěstku
zpráchnivělý erozí ztraceného času.
Promni si oči a rozhlédni se
kam nesahá tvoje paměť
Na nespočet sáhů lesa
dál šumí příšeřím bezelstné odvahy
korunobitím věčnosti
To v početí bezectné čistoty
mimo dobro a zlo
daří se mláděti
pít jitrem z pramene života
za noci pak sílu k probuzení
Vstříc bezvědomé budoucnosti
v lhostejné hře se smrtí
Neptej se, kam směřuje Tvůj let
hledáš-li tiché spočinutí
v náruči lásky
ve stínu modravého večera
pod chladivým štítem domova
v Tvém srdci
Těžko pochopit běh věcí
kde krůpěj slzy
třpytí se tak beze smyslu
Vidím v tvých očích plamínek radosti
tiše plápolat jistotou vítězství
přec chvěješ se jak stéblo suché trávy
v očekávání dobrozdání
obchodníků s deštěm.
Mé tělo ukované mužností
silou překonaných porážek
krásou žen zpěvem podmaněných
kresbou smyslnosti
svaly z ocele
je silnější
Neptej se, proč rozumím řeči
tvých bělostně rozechvělých údů
ukrytých pod těsnopádem vlasů
jež mohl bych laskat
s úsměvem
Ucítíš jen malý poryv větru
v mých rukou
co nahání strach tvé březosti.
Já a Ty
v našem neměnném letu do ticha
spojeni vzdáleností věků
tak nesouměrných
k poměru vrásek na čele.
Hlasité předčítání