Kdo projde skrze zamrzlou bránu,
v jejím křišťálu spatří tvou tvář,
srdce mu skočí do tvého chřtánu,
zase smrtelně vábí tvoje zář.
Není ten, co by s tebou nešel,
každý chce z tebe šaty svlékat,
bez tebe by nikdo přec nevzešel,
ty umíš lýtka nejlíp opékat.
Teplo tvé blízkosti je žádoucí,
tělo volá po tvé přítomnosti,
vraždíš však přesně jak šat padnoucí,
nikdo nemá tolik odolnosti.
Vznikl jsi náhle při velkém třesku,
jsi čas co jedná rychlostí blesku.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání