Na rozkvetlé zahradě poletují čmeláci, včely, mravenci, mouchy i vosy. Někteří hledají pyl, další maso, jiní kusy ovoce. Každý z nich musí z něčeho žít. Každý tvor na světě má svůj zdroj obživy. Musí pít a jíst. Producenti produkují, konzumenti konzumují a reducenti redukují. Všichni něco přijímají a na oplátku něco odevzdávají. Jednoduchý řád života. Přeměna materie. V té stejné zahradě kvetou překrásné astry, voňavé lilie, pestrobarevné ostrožky či chryzantémy. Malý rybníček lemují vysoké rákosy a zelené listy bohyšky, zatímco upravený živý plot to všechno odděluje od zbytku světa.
Ona sedí na lavičce a rozjímá. Anebo možná usíná. Jaký je v tom vlastně rozdíl, když spousty našich nápadů a myšlenek si často uvědomíme až během snění? Přece i ze snů se učíme. Na stromech za domem pozpěvují ptáci. Poskakují mezi vyzrálými třešněmi a švestkami a loví nic netušící hmyz shlukující se nad přezrálými plody popadanými na zemi. Alespoň mám takový pocit, že ti drobní členovci nic netuší. Nevím, co se takovému hmyzu honí hlavou. Cítí bolest? Prý jo. Vzpomenu si, jak jsem jako malý trhal kobylkám hlavy. Zvedne se mi nad sebou samým žaludek a tiše doufám, že příliš netrpěly.
Přišel jsem za ní na návštěvu. Za pár dní bude mít sedmdesát a já ještě nepřišel na to, co jí koupím k narozeninám. Probudí ji moje kroky po kamenité cestičce.
„To už je tolik hodin?“ Udiveně na mě vykulí oči. Zdá se, že usnula, poznám to podle jejího zmateného pohledu.
„Spěcháš snad někam?“ zeptám se a posadím se vedle.
„Nespěchám, jenom jsem ti nestihla nic dobrého nachystat.“ Zbytečně se rmoutí.
„Nic se neděje. Nemám hlad.“ Mávnu rukou.
„Nemám hlad, nemám hlad. Pořád to samé. Musíš něco jíst.“
„Řekl bych, že už jsem dost starý na to, abych si jídlo obstaral sám.“
„Starý, nestarý.“ Opatrně se postaví. „Já znám tu tvoji stravu.“ Vyjde směrem k domu. „Pojď, vevnitř bude chladněji. Tady je strašné vedro. Až se mi z toho chce spát.“
Má pravdu, košili mám propocenou, kravatu rozvázanou a pod temným knírkem mi stékají kapičky potu. Celý den jsem se nemohl dočkat, až se schovám ve stínu jejího cihlového domu. Vejdu za ní do předsíně. Zatímco ona zamíří rovnou do kuchyně, já hledím na vysoké schodiště vedoucí do druhého patra.
Vypadá opuštěně a temně. V mezírkách mezi zábradlím poletuje zvířený prach a shora zní tlumený hlas staré televize. S každým schodem se temnota nahoře prohlubuje a s každým nádechem se mi do nosu vtírá nepříjemná hniloba. Už dlouho jsem tam nahoře nebyl. Příliš, příliš dlouho. Nic mě tam netáhne. Do mého starého pokoje. Do nepříjemných vzpomínek z dětství.
Ze zamyšlení mě probere šelest v horním patře. Leknu se a rychle vejdu za svou matkou do kuchyně.
„Přivezl jsem všechno, co jsi chtěla. Mám chleba, vajíčka, mléko.“ Začnu vybalovat těžkou tašku, kterou jsem položil na omšelou kuchyňskou linku.
„Peníze jsou tam, co vždycky,“ pokyne k ozdobné misce uvnitř kredence. Vezmu si méně, než to stálo. Už tak musí být těžké vyjít s jejím skromným důchodem.
„Dáš si kávu?“ zeptá se mě a já přikývnu. V kapse už mám nachystanou oplatku. Speciální oplatku pro podobné příležitosti. Dia oplatku. Mou oblíbenou. Vyjdu z kuchyně do obývacího pokoje a posadím se na pohovku. Zhluboka si povzdechnu.
Hlasité předčítání
