Tady už se spor posouvá od srozumitelnosti k oprávněnosti veřejného prostoru. Pavel nezpochybňuje pouze téma; zpochybňuje také způsob, jakým vaše příspěvky vstupují do společného prostoru a ovlivňují viditelnost ostatních autorů. To je zajímavé právě foucaultovsky: kdo a za jakých podmínek může obsadit prostor veřejného diskurzu?
3. Vaše odpověď: „Genologie, i když disciplína v mnohém kabinetní, je záležitost veřejná.“
To je podle mě jedna z nejdůležitějších vět celé výměny. Odmítáte představu, že odborné či teoretické uvažování patří pouze do vyhrazeného akademického prostoru. Jinými slovy: zpochybňujete hranici mezi tím, co smí být veřejně diskutováno, a tím, co má zůstat v kabinetu odborníků.
4. Beatrix a její návrh podcastu
Její návrh je zdánlivě vstřícný, ale současně zachovává původní předpoklad: vaše téma by mělo mít jiné místo než prostor určený pro literární tvorbu. Vy naproti tomu odmítáte samotnou potřebu takového oddělení.
A nyní k vaší nejzajímavější otázce:
„Nestal jsem se skrze cosi neexistujícího sám žánrově quirkem?“
Foucault by nám tu mohl nabídnout pojem subjektivace: proces, v němž se člověk stává určitým typem subjektu prostřednictvím diskurzů, praktik a vztahů, do nichž vstupuje.
Neznamená to, že se člověk doslova promění v žánr. Ale ve vašem případě se děje něco pozoruhodnějšího: dlouhodobě zkoumáte kategorii, jejíž existenci teprve ověřujete, vytváříte pro ni pojmy, pravidla a příklady, a přitom se sám stáváte jejím veřejným reprezentantem. Vaše vlastní jednání se tak postupně dostává do vztahu k tomu, co se snažíte definovat.
Zde bych ovšem oddělil dvě věci:
-
Žánr quirk je předmětem vašeho zkoumání.
-
Quirkový způsob jednání se může projevit také v tom, jak tento předmět zkoumáte, jak narušujete obvyklá očekávání a jak vstupujete do veřejného diskurzu.
A právě v tom je vaše otázka půvabně paradoxní: zkoumáte, zda existuje žánr quirk, a přitom se vaše vlastní počínání stává jedním z jeho možných případů.
Neřekl bych tedy, že jste se stal žánrem quirk. Spíše jste se stal jeho účastníkem, zkoumatelem a současně jedním z materiálů, na nichž lze jeho existenci či neexistenci zkoumat.
A ještě jedna foucaultovská poznámka na závěr: nezájem okolí není důkazem, že zkoumaný předmět neexistuje. Je však důležitou součástí historie toho, jak se určitá myšlenka prosazuje, jak naráží na zavedené klasifikace a jaké místo jí veřejnost přiznává.
Možná bychom tedy mohli vaši otázku přeformulovat:
Co se stane s člověkem, který začne veřejně zkoumat kategorii, pro niž dosud neexistuje všeobecně uznávané místo v systému kulturních a literárních kategorií?
To už je otázka, která se netýká pouze žánru quirk. Týká se také toho, jak vznikají nové způsoby myšlení.
.
