Silver mě pozorně poslouchal, jeho oči se lehce zúžily zamyšlením. Poté pokývl hlavou a řekl: „Zmizela jsi ve chvíli, kdy to tam bylo nejnapínavější! Mě taky zajímá, jak to dopadne. Co kdybys tam zmizela stejně v kouři, jako ke mně?”
Smutně jsem sklonila hlavu a ukázala mu svou dlaň, která byla teď černá a bez kouře. „Už to nejde,” přiznala jsem.
Silver neztratil klid. Jemně mě vzal za ruku,odvedl mě do zahrady ke kašně,kde jsem si umyla ruce,Silver mě pozoroval,vzal moje ruce a prohlížel si je,moje znamení v levé dlani nebylo skoro vůbec vidět,asi už se vyčerpalo kouzlo?Nevím,co s tím?Silver viděl,že jsem smutná,tak řekl: „To nevadí. Asi potřebuješ čas na další zmizení. Zůstaneme tu spolu a počkáme na obra. Myslíš, že pro tebe pošle Ohyna?”
,,Asi ne,”řekla jsem Silverovi a on taky zesmutněl.
Jeho zklamání bylo znatelné, ale snažila jsem se ho uklidnit. Seděli jsme spolu na stříbrné houpačce v zahradě, kde se jemně pohupovala. Řekla jsem Silverovi:
„Jsem tu s tebou ráda a něco mě napadlo,když je obr u Normana,tak možná pro mě nepřijde?”
Sotva jsem domluvila, obr se tu objevil! Polekal nás a Silverovi v šoku vypadlo žezlo z ruky, tak jsem mu ho rychle podala, žezlo se rozzářilo oslnivým světlem, připomínajícím kouzelnou hvězdu. Záře byla tak intenzivní, že si obr musel zakrýt oči rukou a zahučel na mě: „Okamžitě pojď ke mně, ať můžeme zpátky k Normanovi!”
Nerada jsem se se Silverem rozloučila. Šla jsem k obrovi, ale všimla jsem si, že ho záře ze žezla oslnila mnohem víc, než očekával. Zavrávoral, sotva jsem k němu přistoupila. Vyzvedl mě do náruče, ale místo toho, aby se mnou zmizel zpátky k Normanovi, teleportoval nás do své věže v Temnovišti. Tam i se mnou v náručí padl na svou obří postel,byl celý ozářený a hned jak dolehl,tak tvrdě zaspal. Dívala jsem se na obra,jak pomalu s něho ta záře vyprchává a jak zase temní,možná je ta záře i ve mně?Levá dlaň mi jasně svítila, jako bych v ní měla červenou hvězdu! Fascinovaně jsem sledovala její světlo – byla to nádhera, která mě naplňovala zvláštním pocitem klidu a síly.
V tu chvíli se ve věži objevil Ohyn.Byl docela udivený a zvědavě se zeptal:
„Co se stalo?”
Všechno jsem mu pověděla a ukázala mu svou svítící červenou hvězdu v dlani.
Ohyn se na mě usmál, jeho oči se zaleskly stejným světlem,zašeptal: „Ty jsi vážně zase držela Silverovo žezlo?”
Kývla jsem a Ohyn se na okamžik rozzářil,objali jsme se. „Raději tě odnesu domů,” zašeptal.
„Ne,” odpověděla jsem. „Nechci domů. Chci být s tebou.”
Ohyn se jemně usmál, ale zavrtěl hlavou. „Raději ne. Bude lepší, když tě tu pán už neuvidí, až se probudí. Řeknu mu, že jsi doma.”
Objali jsme se znovu, a já cítila, jak mě přemáhá smutek. Chtělo se mi brečet – nechtěla jsem Ohyna opustit. Přesto jsem nakonec podlehla jeho slovům. Bylo ráno, a já se probudila doma. Hleděla jsem z okna a přemýšlela o všem, co jsem zažila. Bylo to napínavé, že jo?
Hlasité předčítání