„Až to zítr skončí, Fane,“ zašeptala Tara a podívala se mu hluboko do očí, „až věž padne, Systém sem pošle další jednotky. Budeme muset ustoupit hlouběji do divočiny, možná až do jižních hor. Půjdeš se mnou?“
Fan stiskl její dlaň pevněji. „Půjdu kamkoliv, Taro. V městě jsem sice existoval, ale žít jsem začal až tady, s tebou. Slibuji ti, že bez ohledu na to, jak zítřeší bitva dopadne, zůstaneme spolu. Nepřešel jsem řeku, abych se nechal znovu spoutat. Budeme bojovat za svobodný svět, dokud v nás bude tlouct lidské srdce.“
Vzájemný slib zpečetili tichým objetím. Věděli, že svítání přinese začátek války, která rozhodne o osudu lidstva.
Ale poprvé v životě měl Fan pocit, že bojuje za něco skutečného.
Za svítání začal útok na retranslační věž. Proběhl s přesností chirurgického řezu. Zatímco Kaelovi horští bojovníci a Bránovi lovci zaměstnali obranné linie Sběračů divokou přestřelkou v podrostu, Fan využil své hluboké znalosti městské architektury. Pronikl přímo k hlavnímu energetickému uzlu věže. S tlukoucím srdcem a s vědomím, že Tara kryje jeho záda, mechanicky přemostil primární okruhy. Žádný digitální kód, ale čistý fyzický zkrat, který Systém nedokázal na dálku zablokovat.
Skalním masivem otřásla série hlubokých explozí, ale to už Fan pospíchal nazpět, aby neskončil jako to monstrum. Když už stál bezpečně daleko, obří ocelová konstrukce věže se s ohlušujícím skřípotem prolomila a zřítila do rokle.
V tu samou vteřinu rudá světla stovek dronů v celém sektoru 4 zablikala a definitivně pohasla. Sběrači se proměnili v nehybné hromady šrotu. Výroba séra absolutní poslušnosti byla zmařena.
Na několik týdnů bude absolutní klid, než sem systém dostane další těžké stroje, sestaví nové drony a Sběrače.
Hned příštího rána se podzemní labyrint vyprázdnil. Fan, Tara, starý Iljan, Brán a stovky osvobozených lidí nucených žít v podzemí zformovali dlouhou kolonu. Zanechali minulost za sebou a vydali se na dlouhou, namáhavou, ale hluboce nadějnou cestu směrem k divokým jižním horám.
Fan šel v čele vedle Tary, ruku v ruce. Cítil chladný ranní vzduch, únavu v nohách, ale v duši měl absolutní klid. Už nebyl pouhou identitou v databázi. Byl člověkem, který našel svůj smysl, svou lásku a svůj kmen.
ROZDĚLENÁ PLANETA
Svět se tímto definitivně rozdělil na dvě poloviny.
Na jedné straně, hluboko v údolích a za neprostupnými horskými hřebeny, začínal nový věk svobodného lidstva. Lidé zde sázeli plodiny, stavěli obydlí ze dřeva a kamene, milovali se, trpěli, stárli a umírali tak, jak to příroda před miliony let zařídila. Žili s vědomím, že svoboda bolí, ale je to jediný způsob, jak zůstat skutečnými lidmi.
Na druhé straně, daleko za širokou řekou, dál fungoval globální Systém a jeho hypermoderní metropole. Pro ty, kterým digitální ráj stačil a byli v něm spokojeni, se nic nezměnilo. Žili dál v absolutním komfortu svých sterilních buněk vysoko nad zemí. Společnost jim dělali bioroboti a nanoroboti, ktří se starali o každou jejich potřebu, zatímco jejich mysl byla propojená v nekonečné, bezbolestné virtuální síti. Byl to svět bez nemocí, bez hladu, ale také bez hlubokých citů.
A vysoko nad tím vším – nad nablýskanými skleněnými věžemi transhumanistických měst i nad divokými, zelenými lesy jižních hor – hřálo jedno a to samé, neobyčejné, opravdové slunce. Svítilo na oba světy stejně a nechávalo na svobodné vůli každého člověka, kterou stranu břehu si vybere.
