Povídka

Snová melancholie

Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatní vrstevníci, raději jsem zůstával doma, zavalen v knihách nebo se oddával metalové hudbě. Ve třídě jsem seděl až úplně vzadu a užíval si, jak si mě učitelé v drtivé většině případů ani nevšímají. Byl jsem tak spokojený. Nepotřeboval jsem mnoho vzruchu kolem sebe. Stačilo mi jen pár věrných přátel a moje rozmanitá kolekce hudby. Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Ale jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Můj pohodlný stereotyp narušila událost, která mě navždycky změnila.

*

Sotva zazvonil zvonek, do třídy vešla naše třídní učitelka. Její tvář protínal křečovitý úsměv. Byl to poněkud nezvyklý pohled. Ta ženská se usmála snad poprvé, za ty dva roky, co ji znám. „Žáci,“ pronesla hlasem plným falešného entuziasmu a nadšení, „mám pro vás důležité oznámení. Do třídy vám přibude nová žačka.“ Třídou se rozeznělo vzrušené švitoření zvědavých spolužáků. I já jsem zpozorněl. Je to velká událost, když k vám do třídy tak nečekaně přijde nová tvář. „Ticho!“ vyprskla učitelka hlasitě a v jejích očích se objevil ten starý známý žár a autorita. Všichni jsme rázem ztichli jako lusknutím prstů. „Prosím, všichni náležitě svoji novou spolužačku přivítejte,“ opět nasadila ten falešný tón a žár najednou vymizel. „Pojď dál!“ Do třídy vstoupila už na první pohled dost nervózní dívka. Sotva jsme ji zahlédly, třídou se opět rozeznělo šeptání zvědavých spolužáků. Párkrát jsem i zaslechl útržky vět, typu: „Ty vole, čum na ty kozy!“ nebo „Co to má kruci na sobě?“ se kterým se svezlo i posměšné chichotání, většinou ze strany holek. A já? Já jsem na ni jen zíral s ústy otevřenými dokořán. Byla nádherná. Na sobě měla vysoké počmárané boty, pokryté různými nápisy a nepravidelnými čárami, dávajícími dohromady podivný ornament, tmavé rifle, džínovou vestu a tričko s názvem nějaké obskurní metalové kapely, s dost morbidním potiskem, který upoutal pozornost nejednoho z nás. S úsměvem na tváři jsem sledoval šokovaný výraz naší učitelky, která si nápisu také všimla. Nemohl jsem od té holky odtrhnout oči. Měla nádherné blonďaté vlasy, třpytící se jako paprsky slunce, tvář křídově bledou a úžasné tmavě modré oči, které trochu vyplašeně těkaly po třídě. „Třído, tohle je Kateřina,“ ukázala na ni učitelka prstem. „Kateřino, co kdybys nám o sobě něco řekla?“ Dívčina hlasitě polkla a trvalo jí pár nádechů a výdechů, než trochu rozpohybovala mluvidla. „A… ahoj, jmenuju se Kateřina, a zrovna jsme se sem s rodiči přistěhovali z Brna. Co o sobě říct? Mám ráda přírodu, hudbu, a celkově všechno, co se naskytne. Hrozně se těším, až se tu rozkoukám a všechny vás poznám.“ Na její tváři se objevil úsměv, nejistý a plachý, ale já jím byl naprosto okouzlen. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to, jako kdyby se ten anděl usmál přímo na mě. Rychle jsem sklopil zrak a dělal, že si něco zapisuji do sešitu. „Dobrá, to bylo velice zajímavé, Katko,“ pronesla učitelka nezúčastněně. „Má na Kateřinu někdo nějaký dotaz?“ Pár rukou se zvedlo do vzduchu, ale vyvolaná byla Zuzana, rozmazlená dceruška našeho starosty. „Jo, odkud máš tyhle šaty? Z roku 1986?“ Teď se začali hlasitě smát všichni. Zuzana si samozřejmě nemohla odpustit svoji typicky štiplavou poznámku na účet nově příchozí. Nikdo ji vlastně za vtipnou nepovažoval, ale už ve svém mladém věku měla v mnoha ohledech určitý vliv na lidi kolem, především díky jejímu otci, takže jí všichni radši lezli do zadku, a i teď radši propukli v hysterický smích, než aby riskovali nějaké problémy s jejím otcem, který se nebál zajít do krajností, jen aby byla jeho dcerka spokojená. Už ani učitelce se nepovedlo třídu utišit. Kateřině zmizel úsměv z tváře, a raději se smutně zadívala do země. Učitelka ji poslala, ať si najde místo, kam si sedne. Bylo mi jí líto. Sledoval jsem, jak prochází mezi lavicemi jako uličkou hanby, a někteří Zuzanini pohůnci na ni házely zmuchlané papírky. Ten nepříjemný pocit, který teď jistě cítila, znám moc dobře. Mě si takhle dobírají snad každý druhý den. Vlastně se z toho stalo něco jako třídní rituál. Mně už to ani nevadí, člověk si časem zvykne. Katka si sedla do lavice hned vedle mě a začala si vybalovat učení. Téměř ihned jsem ucítil její parfém. Ta vůně byla neuvěřitelná, sladká a opojná. Mé ruce se začaly třást, jak jsem z ní byl nervózní. Podařilo se mi ale od ní odtrhnout zrak a zahlédnout spolužáky, jak na nás pobaveně zírají. Zaslechl jsem, jak někdo šeptá; „Čumte na to! Divnej a divnější!“ zatímco si na nás pobaveně ukazovali. Já už jsem to skoro ani nevnímal, ale bylo vidět, že Kateřinu jejich chování velmi rmoutí.

*

Hodina proběhla v poklidném duchu. Kateřina si mě nevšímala, ale já ji nemohl dostat z hlavy. Ani jsem se nemohl soustředit na právě vykládanou látku, tak jsem si radši vytáhl svůj sešitek, do kterého jsem si kreslil, když jsem se o přestávkách nudil. Většinou jsem kreslil loga mých oblíbených skupin nebo dlouhovlasé hrdiny, bojujícími s draky a různými monstry. Zrovna uprostřed kreslení jsem si všiml, že se na mě Kateřina dívá. „Co to kreslíš?“ zašeptala zvědavě. Poplašeně jsem sešitek zaklapl a schoval ho pod hromadu poněkud zanedbaných učebnic, vyložených na stole. Katka chápavě pokývala hlavou, ale prohlížela si mě dál. „Líbí se mi tvoje tričko,“ píchla mě do hrudi, kde byla nakreslená hradba plná skřetů a chrličů. Jen jsem se na ni nervózně pousmál a zoufale hleděl na hodiny. Prosím, ať už je konec, říkal jsem si v duchu a každá vteřina z vyučování se zdála být věčností. Ale nakonec jsem se dočkal. Nikdy jsem zvonění zvonku neslyšel tak rád. Učení jsem rychle sklidil ze stolu, tašku hodil přes rameno a rychle vystřelil ze třídy pryč. Učitelka ještě chvátajícím spolužákům připomínala zadání domácího úkolu, ale neslyšel jsem to celé, jelikož jsem rychle vyběhl směrem k záchodům. Připadalo mi, že svět okolo mě je jen fotokopií sebe sama. Všechno bylo tak blízko, a přesto tak daleko. Proud studené vody mě trochu vzpružil. Díval jsem se na svůj bledý obličej do zrcadla a snažil se uklidnit. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, opět popadl svoji tašku a po chvíli odešel pryč. Jak jsem rázně otevřel dveře, nechtíc jsem do někoho vrazil. Při mé smůle to nebyl nikdo jiný než Kateřina. Oba jsme se svalili na zem, a všechno moje učení se vyvalilo z tašky ven. „Promiň, omlouvám se. Neviděla jsem tě,“ omlouvala se mi, a začala moje učivo soukat zpátky do tašky. „To je dobrý. Můžu za to já,“ pronesl jsem, aniž bych se jí podíval do očí. Rychle jsem dovnitř naházel zbývající papíry, a okamžitě vystřelil ze školy ven. Venkovní schody jsem spíš přeskočil, než sešel a už jsem kráčel směrem k domovu. Najednou jsem zaslechl, jak mě dobíhají něčí kroky. Kateřina. Samozřejmě. Proč jen já musím mít takovou smůlu? Hned jak jsem se otočil jejím směrem, opět na mě vrhla svůj vlídný úsměv, a já opět znervózněl. „Ahoj,“ pronesla přátelsky. Já jsem jen hlasitě polkl. Bylo to, jako by mě někdo držel pod krkem, ale i tak jsem ze sebe dokázal vydolovat alespoň letmé špitnutí. Moje „ahoj“ spíš vyznělo jako nesrozumitelné zakuňkání. Kateřina už kráčela vedle mě. „Chtěla jsem s tebou po hodině prohodit řeč, ale ty jsi z třídy vystřelil, jak splašený kůň. Přistěhovali jsme se teprve nedávno, tak jsem doufala, že mi to tu ukážeš.“ „Proč zrovna já?“ podařilo se mi ze sebe s vypětím všech sil vykoktat. „Protože jsi byl asi jediný, kdo se mi ve třídě neposmíval.“ Její hlas se zdál být tišší, ale o to důraznější. Měla pravdu. Já jsem jeden z mála lidí, kterým je Zuzana a její vliv fuk. Na oplátku jsem se alespoň přihlouple usmál, když už nic. Nastala chvíle trapného ticha, kdy jsem si raději prohlížel šedavé panelové domy, kde z některých balkónů trčelo pověšené prádlo, lehce se vznášející ve větru. Stále jsem se snažil něco říct. Chtěl jsem nějak prolomit ledy, ale nešlo to. Sakra, proč musím být taková padavka? Vždy, když jsem se na ni nenápadně podíval, ihned si toho všimla a jen si mě pobaveně prohlížela. „Ty toho moc nenamluvíš, co?“ píchla mě ukazováčkem do ramene. „Ale já to chápu. Ne každý je taková mluvka jako já. Mimochodem, jmenuji se Kateřina.“ Podala mi ruku. Byla jemná jako samet. Vůbec jsem se jí nechtěl pustit, ale nakonec jsem se ovládl. „Já jsem Tomáš,“ odpověděl jsem až překvapivě klidně. Její úsměv se ještě více rozšířil. „A vida, tady přeci jen někdo umí mluvit,“ odvětila vesele. Najednou jsem se cítil klidnější a uvolněnější. Dostal jsem chuť si s ní konečně pořádně popovídat, ale než jsem se nadál, už jsem kráčel k brance našeho domu. „Ráda jsem tě poznala, Tome,“ ještě mi zamávala, a odešla směrem k domu přímo naproti mému. „Hej, Katko!“ zavolal jsem za ní a ona se za mnou otočila. „Ty bydlíš támhle?“ ukázal jsem na prostorný bílý dům naproti nám s udržovaným zeleným trávníkem, který patří rodině Lasovských. Tedy, jak se zdá, tak jim až donedávna patřil. „Jo. Vypadá to, že jsme sousedi!“ pokývala rázně hlavou. „Hele, co kdybychom šli zítra do školy společně?“ Oči se mi rozzářily štěstím. Opřel jsem se o naši branku a snažil se vypadat nenuceně. „Jasně, budu rád,“ ještě jednou jsem jí zamával a celý roztřesený odběhl k sobě domů. Rodiče byli touhle dobou ještě v práci, tak jsem měl celý dům jen pro sebe. Jen jsem mrsknul s taškou do rohu obýváku a běžel nahoru po schodech rovnou do koupelny. Proud studené vody mi udělal dobře. Hleděl jsem na svůj pobledlý obličej do zrcadla a stále nemohl uvěřit, že jsem se dokázal s Kateřinou seznámit. Sice jsem asi neudělal ten nejlepší první dojem, ale alespoň něco. Byla pro mě jako zjevení. Holky se mnou nikdy moc nemluvily, ale ona se zdála být milá a přátelská. Strašně jsem se těšil, až spolu půjdeme do školy, a já se o ní dozvím něco víc.

*

Ráno jsme spolu šli do školy a cestou si povídali o všem možném. Byla neskutečně milá a přátelská. Zjistil jsem, že máme spoustu společného. Ať už to byla hudba, literatura nebo filmy. Ve všem jsme se náramně doplňovali a přicházeli s dalšími a dalšími tématy ke konverzování. Během následujících dní jsme začali trávit stále víc času spolu a netrvalo dlouho, než se z nás stali nejlepšími přáteli. Naším nejoblíbenějším místem se stal starý polorozpadlý domek na stromě, v lesíku kousek za městem. Bylo to krásné místo zalité zlatým sluncem, kde nás nikdo neobtěžoval, a my se tak mohli snáz odtrhnout od reality všedního dne. Kateřina byla velmi zvláštní člověk. Nebyla jako ostatní holky, co znám. Všední život jí nestačil. Byl pro ni příliš šedý a nudný. Hlavu měla neustále v oblacích. Dokázala se radovat i z těch nejmenších maličkostí. Její život byl jeden velký barevný sen. Dodnes si pamatuji, co mi jednou v našem úkrytu ukázala. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že náš svět není jen to, co denně vidíme kolem sebe. Zrovna jsem se za doprovodu hlasitého funění škrábal nahoru do našeho domku, kde už Kateřina z batohu vybalovala naše zásoby. „Jsi nějak z formy,“ zasmála se zvonivě, když už jsem byl konečně nahoře. Chtěl jsem jí to nějak vrátit, ale sotva jsem popadal dech, tak jsem jen zamumlal něco nesrozumitelného a ještě jednou zkontroloval naše zásoby. Pár housek, několik plechovek vychlazeného piva a modrá deka, na kterou jsme si vedle sebe lehli. Domku chyběla střecha, tak se nám naskytl pohled na azurově modrou oblohu a šumící listí okolních stromů, které podzim barvil do zlatova. „To je nádhera!“ Kateřina se usmívala jako nikdy. Sledoval jsem ji. Bylo to, jako kdyby byla opět někde jinde. Natahovala se po lístečcích a doufala, že jí jeden z nich spadne do dlaně. „Tohle u nás není,“ zašeptala, ale spíš to vypadalo, že mluví sama k sobě. „Naše město bylo tak šedé a nudné. Bylo to jako bydlet v obrovské betonové krabici.“ „Proto jste se odtamtud přestěhovaly? Protože jsi nechtěla bydlet v krabici?“ prohodil jsem trochu posměšně. Přišlo mi, že jsem najednou v jejím obličeji uviděl záblesk smutku. Rychle jsem se chtěl omluvit, ale vzápětí mi skočila do řeči. „Víš… prostě jsme s tátou chtěli udělat tlustou čáru za našimi starými životy a začít od znovu. Odjet z naší betonové krabice bylo tím jediným řešením.“ Přiznám se, že jsem neměl tušení, o čem vlastně mluví. Už tolikrát jsem se jí zeptal na život předtím, než se přistěhovala do mého města, ale mimo několika drobných detailů jsem z ní nikdy nevypáčil nic podstatného. „I tohle městečko je jedna velká betonová krabice,“ prohodil jsem s úšklebkem a Kateřina se postavila na nohy a rázně zavrtěla hlavou. „Ne, Tome, mýlíš se. Tohle je čarokrásné místo plné barev. Naše místo.“ Díval jsem se, jak rozevírá svoji náruč vstříc padajícím lístkům. Pár jich jemně sevřela v dlani a následně pustila na zem. „Občas stačí jen zavřít oči, abys otevřel svoji mysl.“ To už jsem se začal regulérně smát. Celé mi to přišlo hrozně uhozené, ale její výraz byl až neobyčejně vážný. Najednou mi podala ruku a zvedla mě na nohy. „Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekla a vyvedla mě z domku na náš provizorní balkónek, který se mi podařilo o víkendech stlouct ze starých prken. Byl odtud krásný výhled na prosluněný horizont stromů. „Řekni mi, Tome, co vidíš?“ zašeptala mi do ucha. Rozhlédl jsem se kolem a jen pokrčil rameny: „Co bych měl vidět? Stromy, slunce žblunce a zeminu.“ Kateřina jen obrátila oči v sloup. Moje skepse ji očividně začala unavovat. Postavila se tedy za mě a opřela se mi bradou o rameno. „No tak, vím, že to dokážeš,“ šeptala. „Jen zavři oči a soustřeď se.“ Udělal jsem tedy, oč mě žádala, a s křečovitým úšklebkem na tváři oči zavřel. Dýchal jsem zhluboka a soustředil se na každý vjem, kterého se mi dostalo. Vnímal jsem uklidňující šum listí, vlající ve větru. Vnímal jsem horko Kateřininy tváře, jak se mi opírala o rameno, i sladkou vůni jejího parfému. Cítil jsem to. Cítil jsem, jak se realita začala měnit. Její pevné základy se začaly bortit a ohýbat. I když jsem měl oči zavřené, viděl jsem hvězdy na modrém nebi, i když slunce na něm jasně žhnulo. Slyšel jsem růst trávu, štěbetat ptáky a cvrlikat cvrčky. Mezi tím jsem zaslechl i něco dalšího. Něco nezvyklého, ale nevěděl jsem co. Bylo to jako třepot křídel, odněkud z nebes. Bylo to něco nepopsatelně krásného. „Už to vidíš?“ zeptal se mě hlas. Hlas anděla. Byl tak blízko a přeci tak daleko. Jako ozvěna, pomalu se vytrácející do hlubin věčného ticha. „Ano, vidím to. Je to neuvěřitelné,“ odpověděl jsem. Andělův horký dech ovíval mou tvář a já doufal, že tenhle okamžik nikdy neskončí. „Otevři oči,“ zašeptal anděl najednou a má euforie se začala rozplývat jako pára nad hrncem. Nechtěl jsem pryč. Cítil jsem se tak šťastný. „Já… já nemůžu,“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem. „Nechci odsud pryč. Nechci o tohle všechno přijít.“ „Otevři oči,“ řekl anděl znovu a já cítil, že ho prostě musím poslechnout i když jsem nechtěl. Bránil jsem se tomu ze všech sil, ale nakonec jsem oči otevřel. Všechno bylo opět v normálu. Hvězdy z oblohy zmizely, stejně jako ten podivný, přesto krásný zvuk třepotání křídel. Opět jsem hleděl na obyčejné stromy, zalité zlatým slunkem. Otočil jsem se na Kateřinu, která mi upřeně zírala do očí. Věděla, že jsem to spatřil. Nevím, jak to dokázala, ale umožnila mi vidět kousek jejího světa. Musel to být její svět. Vím to. „To… to bylo nádherné,“ vydechl jsem užasle. „Říkala jsem ti, že je to tu nádherné, Tomáši. Pravá krása zůstává většině lidem skryta. Stačí jen hledat.“ Jen jsem mlčky hleděl do Kateřininých modrých očí, které mě unášely jako vlny rozbouřeného moře. Velmi pomalu jsem se k ní přitiskl a políbil ji. To, co by pro mě ještě před několika týdny bylo naprosto nepředstavitelné, jsem nyní vykonal bez většího ostychu. Bylo to nepopsatelné, intenzivní a procítěné. Kateřinu jsem znal jen pár týdnů, ale připadalo mi, že se známe celý život. Přiznám se, že když jsme se od sebe po chvíli odtrhli, začal jsem se červenat jako malá holka. Jsem holt stydlivka, ale jí to přišlo roztomilé. Položila mi hlavu na hrudník a pevně mě stiskla. Znovu jsem zavřel oči a nechal se unášet vlnami euforie, proudícími mým tělem. Dlouhou dobu jsme vydrželi ve vzájemném objetí, než jsme usoudili, že je čas jít domů. Slunce už pomalu zapadalo a začalo být stále chladněji. Doprovodil jsem ji až k ní domů. Rozloučili jsme se rychlým políbením na tvář. Už už jsem se jí chtěl pustit, když v tom mi položila ještě jednu otázku: „Hele, zítra po škole máme s tátou v plánu pracovat na domě. Ještě jsme se pořádně nenastěhovali, a každá pomoc se hodí. Co ty na to?“ „Jasně, rád pomůžu! Tak po škole, jo?“ Katka jen spokojeně přikývla a já už běžel k sobě domů. Máma bude určitě strachy bez sebe, kde jsem tak dlouho. Už jsem se nemohl dočkat, až půjdu sousedům pomáhat. S Katčinou rodinou jsem se ještě nepoznal a tohle byla perfektní příležitost.
*

Škola ubíhala pomalu. Ještě pomaleji než obvykle. Ručičky na hodinách jako by se vůbec nehýbaly a já trpěl. Nakonec jsem se ale dočkal. Zvonek konečně odbyl konec poslední hodiny a já už pádil domů, převléknout se. Navlékl jsem se do tmavě červených, trochu zašpiněných montérek, a vyrazil k sousedům. Katka měla pravdu. Jejich dům opravdu nebyl řádně vybaven. Místnosti byly kromě dosud nenastěhovaných věcí poloprázdné a zdi s vybledlou zelenou barvou na sobě přímo žadonily o přemalování. Katčin otec už v obýváku stál na štaflích a pokoušel se natřít jednu zeď tmavě červenou. Klátil se přitom, jako kdyby měl každou chvílí spadnout. Potajmu jsem si ho prohlížel. Byl to vysoký pětačtyřicátník. Na svůj věk vypadal až překvapivě dobře. Černé vlasy měl pečlivě ulízané dozadu, tvář pokrytou prošedivělým, ale pečlivě upraveným strništěm a ruce protkané spletencem výrazných žil. Jakmile si mě všiml, div samým úlekem ze štaflí nesletěl. Nakonec se ale udržel a jeho zelené oči se rozzářily. „Tome! Tak ty jsi přeci jen přišel!“ jásal, až si trochu pošpinil pracovní oděv barvou. Úsměv jsem mu oplatil a rázně si s ním potřásl rukou. Jeho stisk byl pevný, až jsem si myslel, že mi rozdrtí klouby. „Jmenuji se Tomáš,“ představil jsem se. „Těší mě.“ „Já jsem Josef, Katčin otec. Potěšení na mé straně,“ usmál se na mě mile. Zvědavě jsem se rozhlédl po domě. Po Kateřině nebylo ani vidu ani slechu „Kdepak je vaše dcera?“ „Šla nám koupit něco menšího na zub. Je tu cobydup. Už jsem začal s malováním, ale jak zřejmě vidíš, moc mi to bohužel nejde, takže se mi každá výpomoc hodí. Tak co kdyby sis vzal tamten štětec a pustil se do toho se mnou?“ Ukázal na štětec ponořený v kýblu mazlavé barvy a já s chutí začal malovat. Šlo mi to lépe, než jsem čekal a docela mě to i bavilo. Mezitím jsem se s Katčiným otcem bavil o všem možném i nemožném. Byl to rozený vypravěč. Vyprávěl mi třeba o svém dětství, kdy na zahrádce před jeho domem obdivoval starý kámen, ve tvaru malé truhličky. Domýšlel se, co v ní tak mohlo být. Jeho rodiče mu řekli, že každou noc, kdy už všichni spí, k truhle chodí malinkatí skřítci, kteří do ní schovávají svoje poklady a magickým kouzlem truhlu mění v kámen, aby se k jejímu obsahu nedostaly žádné nenechavé ruce. Jen hodným a poslušným dětem skřítci dovolovali do truhly nahlédnout. Proto nikdy nezlobil a každou noc vyčkával, až k němu přijdou. A svým způsobem na ně prý čeká dodnes. Byl jsem fascinován jeho vyprávěním. Všechno dokázal vylíčit tak barvitě, že jsem visel doslova na každém jeho slovu. Byl to velmi chytrý a zábavný člověk. „Čím se vlastně živíte?“ zeptal jsem se mezi řečí. On jen pyšně nadzdvihl obočí a koutky úst mu lehce cukly o deset centimetrů vzhůru. „Pracoval jsem jako účetní, ale naše firma se dostala pod nové vedení, tak se začalo masově propouštět. A hádej, kdo musel odejít?“ píchl se palcem do hrudníku. „Ale nelituji toho. Konečně se totiž mohu naplno věnovat svým zálibám. Společně s mojí ženou jsme chtěli prorazit jako spisovatelé, víš? Zrovna jsem těsně před dokončením svojí první knihy. Dám ti ji někdy přečíst, jestli budeš mít zájem.“ „Budu velmi rád,“ odvětil jsem. „Mohu se zeptat, proč tu vaše žena nebydlí? Tedy, jestli to není tajné nebo tak něco.“ Poprvé jeho úsměv z tváře zmizel. Oči mu zesklovatěly a tvář získala lehce křídový nádech. Smutně se zadíval do země a zhluboka vzdychl. „Moje… moje žena už tu není, víš? Zemřela před dvěma roky.“ Cítil jsem se hrozně, že jsem se na to zeptal. Ale jak jsem to mohl vědět? „Omlouvám se, já…“ „To není třeba, Tome,“ ihned mě zarazil. „Byla velmi nemocná. Nemohli jsme nic dělat. Bylo to neléčitelné, ale můžu tě ujistit, že netrpěla.“ Pomalu položil zapatlaný štětec na zem a přešel k oknu. Jen z něj mlčky zíral do prostoru. Já jsem raději maloval dál a nechal ho, ať se zmátoří. Po chvíli opět promluvil. Tentokrát o mnoho tišším a méně živějším hlasem. „Chtěli jsme se ženou začít nanovo. Po mém propuštění se mi nové pracovní místo shánělo jen velmi těžko a my se začali topit v dluzích. Snažili jsme se naši zoufalou situaci vyřešit, ať to stojí, co to stojí, ale bylo to čím dál tím horší. Proto nám nezbývalo nic jiného než opustit naše staré životy a začít nanovo, někde daleko od našich problémů. Na nějakém místě, kde bychom se mohli plně soustředit na naši práci a přitom poskytnout naší dceři klidný a bezstarostný život. Ale moje žena brzy onemocněla. Těžce. Její stav se každým dnem zhoršoval. Bojovali jsme s tím, ona byla statečná a ani v posledních chvílích se nevzdávala, ale nedalo se nic dělat. Katčina matka jí zemřela v náručí. Víš, jak traumatizující to musí pro malou holku být? Proto jsme se nastěhovali sem. Chceme na všechno zapomenout a začít znovu.“ Ani jsem se neodvažoval Josefovi pohlédnout do očí. Vůbec jsem netušil, čím vším si museli projít. Bylo na něm vidět, že se snaží držet hlavu vzhůru, ale šrámy na duši byly až příliš čerstvé, než aby je čas dokázal pohřbít hluboko uvnitř něj. Raději jsme se mlčky vrátili k malování, dokud se mezi dveřmi neobjevila Kateřina s nákupem. „Zdá se, že jste začali beze mě,“ řekla mezi dveřmi s úsměvem na rtech. „Sakra! Vypadáte, jako by vás někdo polil nějakým sajrajtem!“ „Katko, dávej si pozor na jazyk!“ pohrozil jí otec zapatlaným štětcem a ona jen obrátila oči v sloup. „Tady máš ty věci, které jsi po mně chtěl. Jen hranolky nebyly.“ začala Katka vybalovat nákup. Josef nad tím jen mávl rukou. Předala mu jeho balíček s jídlem a než se od ní stačil otočit, chytla ho za rameno a něco mu pošeptala do ucha. Josef vypadal ustaraně. „Opravdu?“ zeptal se jí skoro neslyšně a ona přikývla. „A vzala sis…?“ Opět přikývla. Ještě něco si vzájemně pošeptali a mě trochu znervózňovalo, že neslyším, o čem si povídají, ale jen jsem mlčky postával a dělal, že si ničeho nevšímám. Kateřina si všimla, jak je pozoruji, tak se od táty radši odtrhla a objala mě. „Nazdar, fešáku!“ pohladila mě po vlasech. „Tati, nevadilo by ti, kdybych vytáhla našeho dříče ven?“ „Nevadilo, ale ať jste brzo doma,“ odpověděl jí trochu nepřítomně, zatímco se pokoušel znovu vystoupat na štafle a nespadnout. Jen jsem se s ním rozloučil a běžel se domů převléknout ze zašpiněných hadrů.
*

Když jsme vyšli ven, byla už tma. Nebylo se čemu divit, zima už tu byla každou chvílí a síla slunce s každým dalším dnem slábla. Zrovna jsme se procházeli parkem. Skoro nikdo kromě nás v něm nebyl, takže jsme se mohli ničím nerušeni soustředit sami na sebe. Světla pouličních lamp připomínaly malá levitující slunéčka, která nám ukazovala cestu dál a svěží vítr hladil po tváři. „Díky, že jsi nám dneska pomohl, jsi moc hodný,“ řekla Kateřina a zpříma se mi podívala do očí. „Ale, to nestojí za řeč,“ mávnul jsem nad tím rukou. „Rád jsem pomohl. S tvým tátou se mi nádherně povídalo.“ „Jo, táta umí pěkně vyprávět, když se mu chce. Bohužel, mně už moc nevypráví. Většinu příběhů si schovává do svých povídek a básní. To moje máma mi vyprávěla často. Její příběhy jsem měla hrozně ráda, než…“ Katka se odmlčela a její oči zesklovatěly, podobně jako jejímu otci. Nerad jsem viděl Katku takhle smutnou. Chytnul jsem ji za ruku. „Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ pošeptal jsem jí do ucha. Vyběhli jsme z parku, odkud jsme přešli silnici rovnou na druhou stranu ulice, odkud jsme se dostali k řadě kamenných schodů, vedoucích k dlouhé lesní cestě. Zrovna když jsme procházeli kolem staré, opuštěné kaple, tak se mě Katka nervózně optala, kam ji to kruci vedu. Chápal jsem ji, pro někoho může být strašidelné, procházet se takovou cestou v husté tmě, ale nechtěl jsem jí zkazit překvapení, tak jsem radši mlčel. Než jsme došli k místu, rychle jsem jí zakryl oči, abych ji překvapil. Dovedl jsem ji až k vyhlídce se starou dřevěnou lavičkou, odkud byl nádherný výhled na celé město. Odkryl jsem jí oči a řekl; „A teď je otevři,“ podobně jako to řekla ona mně, v naší skrýši. Byla naprosto unešená. Smutek z její tváře zmizel jako pára nad hrncem a mě zalil pocit blaženosti, když mě samým dojetím silně objala. „To je nádherné,“ řekla, když jsme společně hleděli na městečko, zářící v noci jako koberec posetý diamanty. Seděli jsme spolu na lavičce a nemohli od té krásy odtrhnout oči. Malá světélka rozzářeného města jako by nás k sobě táhla. Bylo to hypnotizující. Ale ještě krásnější bylo, když mi Kateřina, celá schoulená, klesla do náruče. „Jsem ráda, že jsem tě poznala, Tome. Bála jsem se. Když jsme se sem přistěhovali, bála jsem se, že budu sama. Ztracená a opuštěná. Ty jsi mi ale změnil život. Dlouho jsem hledala svoji spřízněnou duši, ale teď už hledat nemusím.“ Podíval jsem se do těch nádherných, modrých očí. „Našla jsem tebe.“ Políbili jsme se a já se cítil, jako bych byl unášen přílivem snů. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval věčně. Katka najednou vzhlédla k obloze. „Podívej,“ ukázala prstem směrem vzhůru. Pomalu se k nám snášely první bílé vločky. Jedna z nich přistála Katce v dlani. Sledovala, jak pomalu taje a něžně ji žmoulala mezi prsty. „Podívej, Tome! První vločky,“ řekla mi užasle. „Vločky znamenají příchod andělů. Jejich chladné ruce tě vezmou do říše plné snových květů.“ Přišlo mi, že byla jako v transu, když mi to říkala, a abych se přiznal, vůbec jsem její poznámku nepochopil, ale s tím už jsem byl u tak svérázného člověka, jako je ona zvyklý, tak jsem se radši dál mlčky kochal výhledem.

*

Dalších pár týdnů probíhalo celkem standardně. Škola byla neúprosně dlouhá a spolužáci neuvěřitelně otravní, ostatně jako vždy. Ale tentokrát jsem si z jejich urážlivých poznámek nic nedělal. Konečně jsem měl vedle sebe někoho, kdo mi rozumí. Kateřina tu byla pro mě a já tu byl pro ni. Nikdo jiný mě nezajímal. Naši spolužáci si postupně začali všímat, jak blízko k sobě vlastně máme, tak nás s oblibou častovali různými přezdívkami a pubertálními narážkami. Nám to ale bylo jedno. Školou jsme proplouvali a každý den dychtivě očekávali, až se přede všemi opět skryjeme v našem domku na stromě. Zdálo se, že je všechno konečně tak, jak má být. Ale jak čas plynul, něčeho jsem si začal všímat. Kateřina se ve škole objevovala čím dál tím méně. Někdy se dokonce sebrala uprostřed vyučování a po zbytek týdne do školy vůbec nepřišla. Dělal jsem si o ni starosti. Už to nebyla ta usměvavá holčina, se kterou jsem se tulil na lavičce. Její tvář získala křídově bílou barvu a oči byly ztěžklé únavou. Když jsem se ptal, co se s ní děje, vždycky mi odsekla jen; „To je v pohodě.“ Dělal jsem si o ni starosti, ale myslel jsem si, že má třeba jen nějakou chřipku, tak jsem tomu nepřikládal moc velkou váhu. Chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem jednou po škole zaběhl do květinářství a koupil jí rudé růže, které má tak ráda. Ledový vítr mě bodal do tváře jako dýka a čerstvě navátý sníh pod botami křupal, ale já se cítil fajn. Po dlouhé době se zase uvidím s Katkou, říkal jsem si. To komunikování skrze počítač mě už začínalo unavovat. Když už jsem byl skoro u ní, dech se mi hrůzou vydral z plic. Před jejich domem byla zaparkovaná modře blikající tmavě zelená sanitka, do které záchranáři soukaly sněhově bílá nosítka. Polil mě ledový pot. Růži jsem nevědomky upustil na zem a mé nohy zeslábly. Běžel jsem k sanitce. Připadalo mi, že všechno sleduji cizíma očima. Jako bych už nevládl vlastnímu tělu a byl ze mě někdo úplně jiný. „Co se stalo?“ téměř jsem zakřičel na blonďatého záchranáře, jehož kulturistická postava byla natěsnaná do očividně nepohodlné černo zelené uniformy. Svýma žilnatýma rukama mě držel od sanitky dál. „Uklidněte se, pane,“ řekl mi rázným, hlubokým hlasem. Přes jeho mohutné tělo jsem zahlédl pouze bílé prostěradlo, ze kterého trčela mně moc dobře známá ruka. Srdce se mi málem zastavilo. „Co se proboha stalo?“ Horké slzy mi stékaly po tváři. Záchranář mi věnoval přísný pohled. „Ta slečna dostala záchvat,“ řekl mi netrpělivým, skoro až agresivním tónem. Nebylo divu, přeci jen jsem ho zdržoval od práce. Musíme ji co nejrychleji dostat do nemocnice!“ S těmito slovy si nasedl do záchranky na místo spolujezdce a za doprovodu hlasitého pískotu sirény odjel směrem k místnímu špitálu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Všimnul jsem si Katčina otce, jak celý bledý a rozechvělý stojí mezi dveřmi jeho domu a jeho brada se nekontrolovatelně třese. Jeho prázdné, skleněné oči se na mě upřeně dívaly. „Tome,“ pronesl vzlykavým tónem a položil mi ruku na rameno. „Co se stalo?“ zeptal jsem se ho. „Moje Kateřina… Ty prášky jí nepomohly. Nemohl jsem nic udělat. Normálně se mnou mluvila. A pak…“ Z očí se mu spustil vodopád slz. Objal mě a jedna z mých slz mu dopadla na kabát a vpila se do látky.

*

Seděl jsem v čekárně snad celý den. Doktoři ve sněhobílých pláštích kolem mě procházely jako stíny a nikdo mi nechtěl nic říct. Za Katkou jsem měl přísný zákaz chodit, tak jsem jen seděl a čekal, dokud kolem mě neprošel starší doktor s brejličkami a pokročilou pleší. Hned jak jsem ho uviděl, vystřelil jsem ze židle jako dělová koule. „Doktore, víte něco nového?“ přešel jsem rovnou k věci. Doktor si mě trochu nechápavě prohlédl, ale pak pochopil. „Vy jste příbuzný té holčiny, co ji k nám před pár hodinami přivezly?“ ještě jednou si mě změřil pohledem. „No… Spíš něco jako její přítel,“ odvětil jsem trochu nejistě. Doktor si povzdychl a řekl; „Pojďte za mnou.“ Dovedl mě až do malé sterilní místnůstky, kde se nacházely dva rentgenové snímky. „Vidíte tohle?“ řekl a ukázal na rozsáhlé skvrny v oblasti žaludku. „To je rakovina. Bohužel už byla v příliš pokročilém stavu.“ „Počkat! Byla? Co tím chcete říct?“ vytřeštil jsem na něj oči nevěřícně a doktor si zase povzdechl. „Vaše přítelkyně i přes snahu o léčbu dostávala záchvaty. Nebyly až příliš časté, ale o to intenzivnější byl jejich dopad. Ten poslední, kterého jste byl svědkem už na ni byl příliš.“ „Chcete říct…?“ „Je mi líto.“ S těmito slovy odešel a já zůstal nehnutě stát jako opařený. To není možné, říkal jsem si v duchu neustále dokola. Cítil jsem, jak se kdesi hluboko ve mně něco zlomilo. Něco uvnitř mě zemřelo spolu s ní.
*

Příštích několik týdnů jsem byl jako bez života. Spousta lidí, včetně několika učitelů mi vyjádřilo svoji soustrast, protože všichni věděli. jak blízko jsme k sobě s Kateřinou měli. Její ztrátu jsem nesl opravdu těžce. Byl jsem jako bez života. Jen temný stín bloudící prázdným světem. Většinu dní jsem proseděl ve svém pokoji, kde jsem si stále dokolečka pouštěl naše oblíbené písničky. Jednou jsem o přestávce slyšel dva kluky, co sedí kousek ode mně, jak si povídají: „Hele, co je s ním?“ zašeptal kudrnatý tlouštík svému uhrovitému spolusedícímu. Slyšel jsem jeho úšklebek. „Jeho starou nedávno položila rakovina. Za mě žádná škoda. Ta holka byla kurevsky divná. Takže se vlastně k sobě docela hodili.“ Oba propukli v hysterický smích. To už na mě bylo moc. Všechen můj vztek se nahromadil v jednu bobtnající kouli nepříčetnosti. Prudce jsem vstal ze židle a dal uhrovitému spolužákovi jednu pěstí. Slyšel jsem hlasité lupnutí, jak jsem mu zlomil jeho nos. On sebou praštil o zem, tak jsem jeho kolegovi uštědřil pecku do břicha, než stihnul doříct svoje; „Vole, byl to jenom vtip!“ To už byli na nohou všichni zvědaví spolužáci, co nás za hlasitého povyku sledovali. Někteří mě povzbuzovali a druzí se mě od kluků snažili odtrhnout. Jednoho jsem loktem trefil do brady, až upadl na záda, ale dva o dost silnější kluci mě už chytli zezadu za ruce a zkroutili mi je za záda. Snažil jsem se jim vysmeknout, ale nešlo to. V tu ránu do třídy přišel učitel a zařval; „Co se to tu kruci děje?“ Všichni se uklidnili, pomlácení spolužáci byli odvedeni na ošetřovnu a já šel rovnou do ředitelny, kde jsem si vyslechl, jak ředitelka chápe, jak moc těžké období teď mám, ale že to není důvod ohrožovat mé spolužáky. Dostal jsem podmínečné vyloučení, během kterého mám zůstat měsíc doma a dát se dohromady. Nedal jsem se dohromady. Právě naopak. Ve škole jsem se alespoň na chvíli mohl soustředit na něco jiného, ale když jsem zůstal doma, moje deprese se prohloubily. Navštívil jsem náš tajný domek na stromě, kde po nás zůstala spousta harampádí a uschlého listí, zapadaného sněhem. Dokonce jsem potkal i jejího otce, který od její smrti moc nevycházel ven. Zrovna stál před svým domem, kde zatloukal obrovskou modrou ceduli s nápisem: PRODÁNO! Okamžitě jsem za ním přiběhl. Vypadal hrozně. Už to nebyl ten věčně usměvavý pán, kterému jsem pomáhal s nastěhováním. Jeho oči byly krvavě rudé z nevyspání, tvář mrtvolně bledá a oblečení pomačkané. „Co to děláte?“ zeptal jsem se ho s šokovaným výrazem ve tváři. Bylo vidět, že není zrovna rád, že mě vidí, ostatně jsem skoro patřil do jejich rodiny. Rodiny, o kterou během chvilky přišel. „Tome… Já už nemůžu dál,“ odpověděl mi chraplavým hlasem. „Bez Kateřiny už dál nemá smysl tu zůstávat. Promiň, ale všechno mi ji tu strašně připomíná. Nezvládnu to tady.“ S těmito slovy dotloukl ceduli do země a nasedl do svého antracitově černého auta. Zoufale jsem se mu přitiskl k okénku řidiče. „Prosím, to nemůžete!“ žadonil jsem ho se slzami v očích. Nechtěl jsem, aby odjel. „Promiň, Tome,“ zkusil se na mě pousmát, ale marně. „Jsi moc hodný hoch. Určitě v životě najdeš více štěstí, když v něm už nadále nebudu. S novými majiteli jsem již všechno zařídil. Řekl jsem jim, že si můžeš vzít cokoliv, co po mně v domě zůstalo. Sbohem.“ S těmito slovy dupl na plyn a za hlasitého hučení motoru odjel z města. Nemohl jsem tomu všemu uvěřit, dokud jsem z domu, ve kterém ještě nedávno bydlela moje jediná láska neuviděl zvědavě pokukující postarší pár, který se sem zrovinka přistěhoval.

*

Cítil jsem se prázdný. Bloudíval jsem zasněženými nočními uličkami a hleděl na levitující koule pouličních světel, které mě vedly temnotou. Šedivé zdi starých budov mi přišli depresivní a fascinující zároveň. Připadalo mi, že život už prostě nemá smysl. Zastavil jsem se, když mi něco dopadlo na hlavu. Myslel jsem, že je to jen sněhová vločka. Prohrábl jsem si vlasy a něco mi zůstalo v dlani. Nebyla to sněhová vločka. Bylo to sněhově bílé pírko. Rozhlédl jsem se, ale na noční obloze neletěl ani jeden pták. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a šel radši domů. Doma mě nikdo nečekal. Rodiče byli na služební cestě, tak jsem měl celý dům jen pro sebe. Rozhlédl jsem se po obýváku, osvětleném pouze starou lampičkou. Na malý prosklený stolek jsem si položil malou skleničku a lahev whisky. Hořká tekutina se v mém hrdle rozplývala jako žhavá láva a já pil statečně dál, až jsem nakonec skleničku shodil na zem a pil alkohol rovnou z lahve. Nebyl jsem zvyklý, takže se můj pohled začal po chvilce rozpíjet. Cítil jsem se uvolněně, ale stále jsem nemohl dostat z hlavy tu andělskou tvář s modrýma očima a zlatavými, vkusně zastřiženými vlásky. Když jsem zavřel oči, doslova jsem cítil její jemný parfém. A bylo tu ještě něco. Znovu jsem zaslechl ten třepot křídel, stejně jako tehdy v našem domku. Byl tak uklidňující a vábivý. Okamžitě jsem oči otevřel. Už jsem neseděl u nás v obýváku. Ne, magická krajina, skrz kterou mi Kateřina dala nahlédnout do svého světa, se vrátila. Stál jsem bosýma nohama na rozkvetlé louce a hleděl na obrovský bílý Měsíc. Byl obrovský, skoro až na dosah ruky. Na obloze se třpytilo tisíce hvězd, jako blyštivé drahokamy a temná nebesa protínal obrovský, krvavě rudý mrak. Kolem mě poletovaly modře zářící světlušky. Chtěl jsem se jedné z nich dotknout, ale okamžitě ode mě odlétly. Slyšel jsem slabý žbluňkot vody. Šel jsem za ním, dokud jsem se neobjevil u malého jezírka. Hned u něj stál malý stromek s nádhernými modrofialovými kvítky. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Byla to ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě viděl. Jakmile jsem k stromku natáhl ruku, zvedl se jemný vítr, který mě něžně pohladil po tváři, podobně jako to dělávala Kateřina. Dotknul jsem se kůry stromu. Byla hladká jako samet. Nemohl jsem se toho pocitu nabažit, dokud z ní nevyrašily malé trny. Náhle mnou projela ostrá bolest, jak mi trny rozřízly dlaň i se zápěstím. Rychle jsem ucukl. Horká krev nekontrolovatelně prýštila z mojí ruky jako rudý vodopád. Do mojí zkrvavené dlaně začali pozvolna padat kvítky ze stromu. Vpíjely se do mojí černající krve. Pevně jsem je sevřel. Bolest začala ustupovat a já se cítil nádherně. Znovu jsem pohlédl na černou hladinu jezera. Nevím proč, ale pořádně jsem se napřáhl a hodil do něj kvítky slepené krví, co jsem svíral v ruce. Hladina jezera se rozzářila jako duha. Barvy se vpíjely jedna do druhé a já jen stál, slábnoucí po obrovské ztrátě krve. Zamotala se mi hlava, před očima se mi zatmělo a mé bezvládné tělo spadlo střemhlav do jezera. Chladná voda mě začala táhnout dolů ke dnu. Snažil jsem se držet hlavu nad vodou, ale nebylo mi to nic platné. Nakonec jsem klesal stále níž a níž. Netopil jsem se. Jen jsem pomalu usínal. Když mi klesla víčka, uslyšel jsem lehký šepot. Hlas, který jsem tolik chtěl slyšet; „Probuď se! Ještě nepřišel tvůj čas.“ S těmito slovy jezero, do kterého jsem pozvolna klesal, zmizelo a já opět otevřel oči. Ležel jsem na zemi v našem obýváku. Cítil jsem se strašně slabý a moje hlava se děsně motala. V uších mi zněl nepříjemný hvízdot a byla mi hrozná zima. Nemohl jsem se pohnout. Vedle mě ležela rozlitá láhev whisky, do které se máčely mé vlasy a koberec byl celý rudý. Nade mnou se někdo skláněl. Obrovská, zavalitá postava s blond vlasy. Byl to muž. A nejen to, byl to ten záchranář, kterého jsem viděl, když odváželi Kateřinu. Zrovna mě přenášel na nosítka. Když mě nakládal do sanitky, slyšel jsem kdesi za sebou hysterický vzlykot. Dveře se zavřely a siréna se rozezněla. Mé oči se stočily k zápěstí. Bylo celé od zčernalé krve, stejně jako když jsem se pořezal o trní. Chtělo se mi hrozně spát. Nemohl jsem oči udržet otevřené. Během chvilky jsem upadl do bezvědomí.

*

Byl jsem odvezen do místní psychiatrické léčebny. Podle všeho jsem se v podnapilém stavu pokusil o sebevraždu podřezáním zápěstí. Byl jsem podroben několika psychologickým vyšetřením. Byla mi diagnostikována psychotická deprese, která může vést až ke sklonům k sebevraždě. Nakonec mě strčili do polstrované cely s tlustými mřížemi, skrz které prosvítalo tenké měsíční světlo. Každý den jsem se musel zúčastnit pravidelné terapie a brát léky. Nic z toho mi nepomáhalo. Naopak, díky izolaci způsobené věčným poleháváním v cele se moje deprese ještě zhoršila. Chtěl jsem se zase vrátit zpátky. Nakonec jsem ani nepolykal prášky, které mi každý den přinášela sestra. Jen jsem si je nechal v koutku úst, a pak si je schoval do zásoby. Během nikdy nekončících dnů strávených v cele jsem přišel na to, jak jsem se do naší říše dostal. A hodlal jsem se tam vrátit. Nakonec jsem si uschoval celou hrst uklidňujících prášků. Všechny jsem postupně spolykal a pomalu ulehl do postele. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Cítil jsem se ochablý a do uší se vrátilo to známé hučení. Malým oknem mi do cely hučel vítr a občas i nějaká sněhová vločka spadla na zem. Cítil jsem, jak mě život opouští. Končetiny začaly chladnout a oči se pomalu zavíraly. „Je vám něco?“ uslyšel jsem neznámý hlas. Byla to jedna ze sester, která přišla s každodenním přísunem prášků. Začala se mnou cloumat. „Sakra! Doktor! Potřebuju doktora!“ vyběhla na chodbu. Co nevidět byla moje cela plná asistentů a jednoho prošedivělého doktora, co se mě snažil udržet při vědomí. „No tak! Slyšíte mě?“ fackoval mě divoce po tváři. Ničemu to nepomohlo. Z posledních sil mé popraskané rty zformulovaly větu; „Našel jsem cestu k euforii, ale každé ranní probuzení zabíjí touhy a já nemám tolik síly doufat. Tak dlouho…“ Naposledy jsem vydechl, než jsem ztratil vědomí. Obklopila mě hustá černá tma. Znovu jsem slyšel třepot křídel. Teď byl silnější než kdy dřív. Obrovská bílá křídla protnula tmu. Obrovská postava v bílých sametových šatech se nade mnou skláněla s přátelským úsměvem na tváři. V šedých očích jsem viděl tisíce let přetrvávající utrpení mísící se se smířením a poklidem. Byl to Anděl, o kterém mi vyprávěla Kateřina. Podal mi svoji ruku. Jemně jsem ji stiskl a sledoval, jak se mnou stoupá k nebesům, daleko od mého těla, stále ležícího v posteli. Nade mnou se tyčila černá obloha, posetá myriádami zářících hvězd. Celý vesmír se rozpínal před mým zrakem. Zdál se tak obrovský a nekonečný, přesto jaksi dobře známý. Některé hvězdy začaly padat. Jejich život pohasl a zbyla po nich jen čára hvězdného prachu. Hvězdy padaly jedna za druhou, dokud se z prachu neutvořila jednolitá přímka, vedoucí strmě nahoru. Jak k ní Anděl letěl stále blíž, zjistil jsem, že z prachu hvězd se stvořily schody. Zlatavé schody, před kterými mě Anděl pustil. Začal jsem po nich stoupat, ale zdálo se, že jsou nekonečné. Po chvíli, která se zdála být věčností, jsem objevil jejich konec. Končily u obrovské hvězdné mlhoviny, vábící mě k sobě jako mucholapka. Nemohl jsem odolat. Cítil jsem poryv svěžího větru. Dotkl jsem se jejího středu a udělal krok vpřed. Oslnilo mě prudké světlo a do hlavy bodla ostrá dýka prudké bolesti. Křičel jsem z plných plic, dokud světlo náhle nepohaslo a bolest nezmizela. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem zpátky. Přede mnou se rozpínaly snové dálky, tajemné a majestátní. Modré slunce mi svítilo na cestu jako maják za doprovodu třpytivých zlatých hvězd. Na hlavu mi dopadlo bělostné pírko, stejně jako tehdy v parku. Podíval jsem se vzhůru a uviděl na obloze poletovat Anděla, který mě zavedl ke schodišti. Jeho křídla se v odrazu modrého Slunce zlatě leskla. Chvíli jen tak poletoval kolem, než pomalu začal mizet v dálavách. Nehodlal jsem ho ztratit, tak jsem běžel rovnou za ním. Zelená tráva mi hlasitě šustila pod nohama a v plicích mě nepříjemně pálilo, ale nakonec jsem doběhl až k vysoké lípě, jejíž tlusté kořeny se rozpínaly po zemi jako nohy obřího pavouka a lístky tajemně šuměly. Anděl v jasně bílých šatech pod ní stál ke mně zády. Zastavil jsem se kousek od něj a nervózně si ho prohlížel. Chtěl jsem ho nějak oslovit, ale nemohl jsem najít ta správná slova. „Ehm,“ odkašlal jsem si. Anděl se ke mně otočil čelem a já málem padl na kolena. „Kateřino?“ Nevěřil jsem tomu. Stála přede mnou a já se snažil přesvědčit sám sebe, že vidím přelud. Ale bylo to tak. Stála přede mnou. Byla ještě krásnější než zaživa. Bílé rozevláté šaty nádherně ladily s křídově bílou barvou její kůže a v jejích nádherných modrých očích svitly záblesky překvapení. „Tome?“ vydechla nevěřícně. Cítil jsem, jak mi srdce zběsile buší a samou radostí mi vyhrkly horké slzy. „Kateřino? Jsi to ty?“ vydechl jsem šokovaně a opatrně udělal pár kroků k ní. Chtěl jsem ji chytit za ruku a znovu cítit to teplo, které mi dávalo sílu, ale ona se ode mě rychle odtáhla. „Tome, víš ty vůbec, co jsi to provedl?“ rozhodila vztekle rukama a jemný vítr hlasitě zahučel. Nechápal jsem její rozčilení. Myslel jsem, že mi samou radostí div nepadne do náruče. „Proč jsi se pokoušel zabít?“ „Chtěl jsem být zase s tebou, Kateřino,“ odvětil jsem roztřeseným hláskem. „Život bez tebe nemá smysl. Chtěl jsem být tady s tebou, v našem světě!“ „Ty to nechápeš, že ne?“ probodla mě nezvykle ostrým pohledem. Jen jsem se na ni mlčky díval. „Chápeš to? My nemůžeme být spolu! Ne potom, co jsi provedl. „O čem to mluvíš? Andělé si pro mě přišli,“ řekl jsem nejistě. „Přivedli mě k tobě.“ Kateřininy oči byly plné strachu a zoufalství. „Ne, Tomáši. Takhle to nefunguje,“ řekla o něco tišším tónem. „V tomhle světě nemůžeš zůstat, pokud jsi neumřel přirozenou smrtí. Ty jsi nás od sebe oddělil!“ To zjištění mě udeřilo jako beranidlo a nechalo stát beze slov. Nechápal jsem to. Otázky mi bouřily hlavou jako vír. Nevěděl jsem, co bych měl říct dřív. „Zabil ses sám. Tudíž tě Andělé nenechají tady, ale vrhnou tě rovnou do Jezera smutku a odtamtud tě nedostanu!“ Dvě slzy jí stékaly po tváři jako ranní rosa. „I když… je tu jedna cesta,“ zamyslela se a ve mně se rozhořel plamínek naděje, „Andělé vědí, čím hrozným sis prošel. Vědí, že máme být spolu. Ale nesmíš to vzdát, Tomáši.“ „Co tím myslíš?“ „Můžeš se vrátit zpátky, ale nesmíš to ukončit sám. Musíš dál žít svůj život. Být šťastný.“ „Bez tebe ale nebudu nikdy šťastný!“ vykvikl jsem zoufale. Kateřina mě jemně chytla za ruku. Byla jemná a horká tak, jak jsem si to pamatoval. „Prosím, Tome,“ pohladila mě po tváři. „Jestli chceš, abychom byli opravdu spolu, musíš pro to bojovat! Musíš překonat tu bolest. Jedině tak tě Andělé zavedou ke mně.“ Nechtěl jsem ji opustit. Chtěl jsem, aby mě držela na věky. Aby mě už nikdy neopustila. Můj zrak smutně padl k zemi. Cítil jsem se zdevastovaný, ale zároveň, kdesi vzadu, hluboko v podvědomí, ve mně žhnula jasná jiskřička naděje. „Nebude to vůbec lehké,“ řekl jsem nejistě, „ale vím, že máš pravdu. Vždycky jsi ji měla. A já udělám všechno, abych svoji chybu napravil.“ Kateřina se chápavě usmála a něžně mě pohladila po tváři. „Budu tu na tebe čekat.“ Její hlas se zdál vzdálený milióny let. Její rudé rty mi věnovaly poslední horký polibek. Její majestátní bílá křídla se roztáhla jako Fénix a mě znovu oslnilo jasné světlo.

*

Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Všude kolem byly pípající přístroje a hadičky s výživou. Bolela mě hlava a cítil jsem se neuvěřitelně slabý. Před mým lůžkem stál ten starý doktor s brejličkami, kterého jsem potkal v čekárně, když jsem byl v nemocnici s Kateřinou. „Ach, konečně jste se probudil,“ zvedl zrak od desek s dokumenty, do kterých něco zapisoval. „Ležte klidně. Jste velmi zesláblý. Museli jsme vám vypumpovat žaludek. Pozřel jste nebezpečné množství antidepresiv. Stačila chvilka a už jste tady nebyl.“ Nic jsem mu neodpověděl, tak s lehkým úsměvem odešel z mého pokoje. Budu tu na tebe čekat, vzpomněl jsem si na Kateřinina slova a pomalu natočil hlavu směrem k oknu. Nevím proč, ale cítil jsem se šťastný, že jsem neumřel a že jsem dostal druhou šanci. Ledové pláně a svištící vítr mi najednou připadaly stejně nádherné jako snové pláně, ve kterých na mě moje láska čeká. A to mi dává naději. Protože někde tam na mě čeká strážkyně mé snové melancholie.
 

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Tomáš Vanc ml.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Noční režim
Četba díla zabere cca 53 min.
Velikost textu-+=
Číst nahlas
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Další novinky autora

0