Je to stejný jako vždycky… Nic se nepočítá, vše je zakamuflovaný a nikoho to nezajímá… Když nejste středobodem vesmíru, jste pustina uvnitř sebe sama. A když náhodou středobodem jste, stejně ve vás pustina klíčí a později, když to nejméně čekáte, ve vás dozraje úplně… Co vyšlete nahoru, to se vám vrátí. Nejmíň třikrát. A proč tomu tak je? Netřeba vědět všechno, hlavně, že to funguje… Kolikrát si člověk povzdechne nad světem a vysloví nahlas: „Funguj!“ i když je v přeplněné místnosti a nemá nic na práci. Funkčnost světa závisí na…. Na čem vlastně? Na tom, co vyšleme, nebo na tom, co dostaneme? A nebo na obojím? Jedno je jisté. Pokud chce člověk fungovat v tomto světě, musí se naučit dávat, ale i brát. Pokud tyto složky nejsou v harmonii, nikdy nebude šťastný, spokojený, vyrovnaný, nikdy nebude opravdovým člověkem, nýbrž brzdou, která nebrzdí zrovna, když jede z kopce… Ať je trochu podivín, trochu magor, exhibicionista, excentrik, narcista, ať už si ujíždí na čemkoliv, prosím, ať má taky brzdy, který ho včas zastavěj. Neřítit se do průseru je občas fajn… Někdy se to zdá nekonečný, ale je to jen úvaha. Tak dobrou. Ať zejtra svět zase funguje a my můžeme v klidu splynout s davem… Pusu… Já