„My se známe?“ řekl Adam tiše se zamračenou tváří.
Poslíček se usmívá trochu nervózně. „To asi těžko. Mám dneska první šichtu. Jsem tu úplně nový.“
Podává mu krabičku. Úsměv mu zůstává na tváři. Ale oči. .. oči nesedí k tomu úsměvu. Záblesk oslepuje Adama. Cítí prudkou bolest, připomínající hřebík v lebce. Svět se rozpadá. Poslíček už není poslíček. Je to hlava. Uhořelá. Zčernalá. Leží v bahně zákopu. Bez těla. Jen kus masa, oči vypálené, ústa otevřená v němém výkřiku. Kolem ní. .. zbytky. Ruka s hodinkami, které tikají. Torzo s roztrženým hrudníkem. Všude krev. Všude smrt. Ta hlava ho pozoruje. Zná ho. Volá ho. Pak ticho. Bolest ustane. Stojí ve dveřích. Poslíček mu podává krabičku. Usmívá se. Normálně. Ale něco je špatně. ..
„Co se to tady děje?“ honí se mu v hlavě. „Co se stalo?“
Uvnitř sebe to začíná chápat. Možná už není žádná jiná realita. Možná je už jen toto. V hlavě cítí vír myšlenek. Popadá dech. Tělo ovládne třes v záchvatu beznaděje. Žije v simulaci a nebo dokonce je pravda něco mnohem horšího?
Adam přebral krabičku s jídlem. Dveře za jeho zády zaskřípaly a s kovovým cvaknutím se zavřely. Ulice zůstala nehybná, až znepokojivě tichá. Žádné kroky, žádné hlasy — jen vzdálené hučení města, které znělo, jako by přicházelo z jiného světa.
Vstoupil zpět do domu. Chodba byla prázdná, světla slabá, jejich záře se rozplývala v šeru. Výtahem to stále nešlo — displej byl stále černý, tlačítka bez života. Zamířil ke schodišti. Ticho ho obklopilo jako známý stín. Prostor ho vítal zpět. Pamatoval si ho. A on pamatoval jeho. Stoupal po schodech, pohled upřený před sebe. Nechtěl se rozhlížet. V hlavě mu neustále doznívaly obrazy z předchozích minut — zrcadlo, poslíček, hlava v bahně. Srdce mu bušilo, krabička s jídlem se zdála těžší, jako by nesl víc než jen večeři. Každý krok nahoru byl jako výstup do jiného stavu vědomí, jako by se realita měnila s každým patrem.
Když dorazil ke svému patru, dveře bytu byly pootevřené. Zevnitř pronikl teplý svit, vonná tyčinka stále hořela, její vůně se vznášela ve vzduchu jako vzpomínka. Andrea seděla na gauči, zabalená v tichu. Neotočila se. Adam vešel pomalu. Zavřel za sebou dveře. Všechno bylo na svém místě. A přesto. .. něco chybělo. Nebo snad přebývalo.
Andrea se konečně otočila. Její hlas byl tichý, téměř šepot. „Dlouhá cesta?“
Adam přikývl. „Dům mě sleduje.“
Hlasité předčítání