- **Máte často pocit, že jste pozorován, i když jste sám? **
„Až na náš rozhovor ne.“
- **Máte potíže s rozpoznáním emocí u ostatních? **
„Ne.“
- **Chcete mít děti? **
„Ano.“
„To bude vše, Adame. Mám z vás radost. Pokrok je zřetelný. Myslím, že jsme na správné cestě k vašemu uzdravení,“ pronesla doktorka s nadšením, které nezůstalo jen v jejím hlase. Oči jí zářily, tvář se rozzářila úlevou.
„Ráda bych s vámi absolvovala minimálně ještě jedno sezení,“ dodala a lehce naklonila hlavu.
Adam přikývl. „Takže dnes už nic dalšího. Můžu odejít?“
„To záleží jen na vás,“ odpověděla. „Pokud se cítíte dobře a máte chuť odejít, dveře jsou otevřené. Tady vás nikdo nedrží.“
Usmála se. Tentokrát jemněji, s náznakem důvěry.
Adam jí úsměv oplatil. Rty se pohnuly, oči zůstaly klidné. Ale uvnitř hlavy se rozvíjela jiná reakce. Myšlenka, která nechtěla zmizet. Slova doktorky zněla vlídně, ale jejich obsah mu připadal nepravdivý. Tohle místo možná působilo otevřeně, možná nabízelo svobodu na oko — ale ve skutečnosti bylo uzavřené. Neviditelné stěny ho obklopovaly ze všech stran.
Vězení bez mříží. Kontrola bez pout. A on to cítil. V každém nádechu. V každém pohledu na dokonalé detaily kolem sebe. V každé větě, která zněla až příliš správně.
Ticho mezi nimi se protáhlo. Doktorka ho sledovala, vyzývavě, ale pozorně. Čekala na rozhodnutí.
Adam vstal. Pomalu. Tělo reagovalo bez odporu. Ruka spočinula na klice dveří. Ale neotevřel. Ještě ne.
„Děkuji,“ řekl nakonec. „Za dnešek.“
A odešel. Ale v hlavě mu zůstala jediná věta, která nechtěla utichnout.
*Tady nejste ve vězení. *
Ale on věděl, že je.
Adam prošel dveřmi s neutrálním výrazem, ale jakmile vstoupil do čekárny, jeho pohled se proměnil. Andrea seděla na lavici u okna, ruce složené v klíně, oči upřené na něj. Jakmile ho spatřila, její tvář se rozzářila úlevou — jako by se jí na okamžik ulevilo od tíhy, kterou nesla.
Adam se zastavil. V očích mu probleskla něha, v pohybu klidná jistota. Přistoupil k ní pomalu, každý krok měl svou váhu. Usmál se. Laskavě. Upřímně. A přesto v něm zůstávalo cosi neklidného, nepojmenovatelného.
„Ahoj,“ řekl tiše.
Andrea vstala. „Ahoj, Adame.“ Její hlas zněl měkce, ale v podtónu se skrývala opatrnost. „Jak to šlo?“
„Dobře,“ odpověděl. „Doktorka říká, že jsme na dobré cestě.“
Hlasité předčítání