Zatímco já prohlížela raněné, velitel se snažil dovolat posily a zbylí vojáci kontrolovali možné pukliny a slabiny v našem plášti. Nad námi se rozhučel rotor vrtulníku. Věděli jsme, že je zle. Pět minut do příjezdu druhé skupiny, dvě minuty do ef šestnáctek. Naštěstí jsme zaslechli včasný přílet krycí palby. Sice neměli cíle, ale padalo to všude kolem nás. Dost na to, abychom se co nejrychleji přesunuli na méně exponované místo. Vyrazili jsme zadními vraty, jeden po druhém, kontrola levé strany, kontrola pravé, poslední jsem šla já. Popravdě, neviděla jsem vůbec nic než závěje rozvířeného písku a kdesi nad hlavou jsem tušila nízko se vznášející helikoptéru. Doufala jsem, že na nás nevidí stejně jako my na ně.
Blížili jsme se k jakémusi kamennému domu, když se z okolní béžové mlhy vynořil jeden jediný nepřítel.
Nevím, co si myslel, nevím, co tam dělal, snad zabloudil, snad si nás spletl se svou vlastní jednotkou, každopádně s naprostou jistotou vím, že jsme si oba dva ve stejný okamžik uvědomili svou vlastní smrtelnost. A v ten samý okamžik jsme taky oba dva na sebe vypálili.
Já stihla jenom dva výstřely, on rovnou několik. Tři jeho skončily v mé vestě, jedna mě praštila do přilby a poslala mě do bezvědomí, zbytek zmizel někde v pouštní mlze. Obě mé mu ukradly tvář.
I jméno.
Jednou jsme s jednotkou procházeli okolo zapadlé rybí farmy. Působila uprostřed pouště jako fata morgána. Chtěla jsem ze sebe shodit těžké vybavení, rozpustit si vlasy zasypané pískem a skočit mezi všechny ty tlamouny a zaplavat si mezi nimi. Jako dítě jsem nesnášela dotek slizkých ryb. Tehdy, na té farmě, bych za něj dala všechno.
Farmář se snažil být přátelský, ale bylo mi jasné, že by nás tam raději neviděl. Přinášeli jsme problémy. Zatímco ostatní se od něj nechali narychlo pohostit kouskem ryby a sladkou vodou, já zůstávala u nádrže a prohlížela si temné oči hemžících se ryb. Temné jako smrt. Myslela jsem si tehdy. Jsou snad ryby mrtvé? Co když ve vodě jenom plují jejich prázdné schránky? Instinktivní pohyby, škuby, reflexy. A uvnitř nic. Temno. Zombie.
Jako dnes já.
Mou rakev převezli k matce domů. Plakala. Smutkem i radostí, že jsme se znovu shledaly. Že mě může vidět a že mě může obejmout. Jaké to pro matku asi tak je vidět takhle svou dceru? Nevím, nedokážu si to představit, nestihla jsem mít vlastní děti a nestihla jsem o nich ani přemýšlet.
Vynesla mě ven z rakve a položila před dlouhý stůl. Chystala se hostina. Přišla celá rodina a všichni známí. Všichni slavili a veselili se. A já seděla v čele stolu. Má mrtvola. Objímali mě a líbali na bledou tvář. Jedli a pili a na mě mezitím sedaly mouchy. Matka brzy donesla plácačku a snažila se je neúnavně odhánět. Odháněla je i po oslavě a odháněla je každičký den zbytku svého života. Jednoduše je nemohla nechat mě sežrat.
Občas se za námi zastavil někdo z armády, důstojníci. Brávali mé tělo předvést na všelijaké festivaly. Dostala jsem medaili. Snažili se mi ji připíchnout, ale pořád jim z mého mrtvého masa odpadávala. Jindy mě odvezli na různá setkání. S veterány. S dětmi. Občas jsem potkala známou tvář z boje. Rozpadali se a hnili stejně jako já. Slyšela jsem, že někteří po dlouhé době dostali chuť na maso, že byli nebezpeční ostatním i svým blízkým. Mně se to naštěstí nestávalo. Já byla docela obyčejně mrtvá.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto fantastický a originální. Přechod z drsného válečného dramatu do surreálného, až magického realismu, kde sledujeme posmrtný život vědomé mrtvoly, je velmi nečekaný a silný. Skvěle to funguje jako metafora pro trauma z války a neschopnost pozůstalých smířit se se ztrátou.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je hutná, pohlcující a skvěle graduje. Na začátku z textu přímo sálá hluk, prach a zmatek válečné zóny, což následně ostře kontrastuje s tichou, mrazivou a bizarní melancholií posmrtného bytí. Emoce matky, která se odmítá vzdát své dcery, i tichá rezignace hlavní hrdinky vyvolávají hluboký čtenářský zážitek.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a máte výbornou slovní zásobu, díky které dokážete skvěle vykreslit smyslové detaily. Stylistika je na vysoké úrovni, i když občasné nadužívání krátkých úsečných vět může v některých pasážích působit mírně monotónně. Z hlediska pravopisu je text čistý, jen doporučuji dát si při po sobě čtení pozor na drobná stylistická zaškobrtnutí a občasné opakování slov.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně silný a vyzrálý text, který čtenáře překvapí svým vývojem a zanechá v něm hluboký dojem. Prokázali jste velký talent pro budování atmosféry i odvahu pracovat s netradičními, až absurdními motivy. Jen tak dál, tento příběh má obrovský potenciál a ukazuje, že se nebojíte literárně experimentovat.