Dar třetí
“Snad si řeknete, že mně se odsud mluví tak lehce. S takovým nadhledem. Ale nenechte se mýlit. Až svým příchodem na toto místo jsem mohl plně prožít, čemu jsem do té doby uvěřil a co jsem pak v mém přesvědčení a víře každý den žil. Vy však máte proti mně výhodu. Jste stále na světě. A můžete jej pozorovat vlastníma očima. Bez zkreslujícího zprostředkování. Přímo a takový, jaký se vám vyjevuje. Jak se vám vyjevit dává. Že nevíte, o čem to nyní mluvím? Co že se vám to snažím sdělit? Ale jděte! Není přeci dílem pouhé náhody, že se vždy potkáváte právě tady. Na břehu řeky, na břehu vesmírného oceánu, pod hvězdnatým příkrovem, jenž na vás jako mírný a chápavý rodič shlíží, jako by vás chtěl všemi nástroji, které má k dispozici, uklidnit, že běh věcí uhání správným směrem. Každé z nedosažitelných sluncí i vám vysílá svou energii a vy ji zatím nevědomky vpíjíte celým tělem a celou myslí. Společenství celku se odráží v jednotlivostech a ty zase, jakoby na oplátku, oživují své rodiče. Jsou tak s bázlivou vděčností pozorováni svými dětmi, které však jediné mohou dát zaznít jejich jménu v tomto světě. Bez očí, úst a srdcí takových milenců a otevřených duší kojících se vesmírným svitem jako třesoucí se nejistá mláďata, by vesmír provždy zůstal jen surovou neživou hmotou. A nikdy by ani jeho nepatrným záchvěvům nebylo dovoleno dotknout se věčnosti. Jistě to tak nebudete vnímat každý den, to je v pořádku, ale přesto nedovolte, aby vás tento vztah opustil. Vědomí propojenosti sebe sama a vás obou s prostorem kolem přiblíží vás společně k poznání alespoň části celého smyslu. Oddělí důležité od malicherného. V širokém obrazu umožní rozpoznat ony významné drobnosti, které nesmí zůstat přehlédnuty, neboť právě ty dají zazářit všeobecnému pohledu přetékající rám celé malby. Nedovolte, aby vaše životy ovládly marnivé zbytečnosti. Vnímejte prostor a čas v jeho úplnosti. Jen díky vašim otevřeným očím to je možné. I pro to jste tu. I to je vaším úkolem. Spolu v objetí pod ochranou roky propletených větví. Vy jste vesmír. A vesmír je ve vás.”
Bez hlesu se k sobě ještě těsněji přivinuli. A strom nad nimi jako by se k nim s gestem ochránce hlouběji sklonil. Věděli, že dárce již nepromluví. Přesto si jeho věty budou pamatovat. Ne každé slovo, avšak to podstatné z toho, co chtěl dát, nezapadne. Zdálo se, že se k nim vše kolem přiblížilo. Jako by se vzdálenosti v prostoru i čase, mezi lidmi a rodnou Zemí náhle zkrátily. Již se necítili tolik osamělí. Ztracení v nesmírných hlubinách, které je drtily tichem svého nekonečna. Dosud jen vesmír uvnitř každého z nich jim skýtal útočiště. Nyní však věděli, že nebyl jediný. Tam venku je vítalo pradávné společenství, do jehož lůna se nyní vraceli. On pro to udělal, co mohl a předal snad to nejdůležitější, co měl. Nyní už je řada na nich. A posel bude nyní jen doufat, že si časem plně uvědomí, a celou svou bytostí zcela pojmou osvobozující skutečnost absolutní existence. Zárodky porozumění, které zasel, již pouštěly kořínky ve dvou zamilovaných srdcích a stále pochybujících myslích. Zatím nedokázali prohlédnout všechna poznání, která se jim snažil odhalit, na to bylo ještě příliš brzy, avšak již teď samými základy své podstaty zřetelně vnímali, že je již jeho dary neopustí. Tak tam seděli zaklesnuti o něco pevněji jeden v druhém a až když začalo být příliš chladno, že i společné teplo jejich těl zdálo se pozvolna vytrácet, vydali se ruku v ruce na cestu domů. Kam ale? Vždyť už byli doma! A když učinili ty první kroky, jako by to byly první kroky do nového života.
A on? Jako by shůry shlížel sám k sobě. Jak povědomý mu ten chlapec byl. A ta dívka! Vždyť ji znal. Byla jí tak podobná. Jen těžko v té chvíli ovládal své otcovské pudy.
“Jak bláhový jsem. Snad i díky proměně, kterou jsem zde prošel. Není lehké ubránit se, aby člověku její důsledky nestouply do hlavy. Jen počkejte! Jak jsem namyšlený. Co mě opravňuje považovat moji moudrost za hodnou následování? Proč dvěma vylekaným milencům předávám právě to? Kde je má ztracená pokora? Ba ne! Mají vlastní hlavu. A je to tak dobře. Jsou to jen jejich životy. Svět mají nyní v rukou. Co bych to ale byl zač, kdybych dětem nechtěl usnadnit cestu. Nemohu jinak. Ať o to stojí, či ne. Snad na něco takového čekali. Nejsem si jist. Já kdysi čekal. Ničeho většího se jim však nedostane. To již vím. Je jim dovoleno jen tušit, pochybovat a doufat. A čas od času některý z našich smí ruku k dílu přiložit. Víc jim zůstane prozatím zapovězeno. Snad je to tak správně a já se mýlím. Celý svůj život i nyní na věčnosti. A já je pouze ve své přemoudřelé nadutosti svádím z vlastní cesty. Stejně ji projdou. Snad spolu. Sami se poučí a cenné zkušenosti pak jednou tak dychtivě jako teď já budou toužit předat, aby přeci alespoň něco z jejich lety uhnětené duše zůstalo zachováno. Však i oni to tak budou cítit. Věřte mi. Čím blíže budou svému konci. Uvidíme. Vždyť se tu jednou potkáme. A pak si vše povíme. Času na to bude dost.”
Hlasité předčítání