„Ale. Sháním něco nového. Tentokrát by mě zajímalo něco trochu mysterióznějšího. Znáš to. Jemné napětí nikdy neuškodí.“
Kluk ani neodpověděl. Jen zavřel oči, jako by si v hlavě listoval seznamem a pak zvedl ukazováček ke stropu. „Už to mám,“ řekl a začal zběsile hledat v regálech. „Tahle má přímo to, co bys chtěl.“ Předal mi knihu s názvem Hodinář od nějakého Čecha. Měla něco přes sedm stovek stran. Trochu nejistě jsem na něj pohlédl.
„Určitě je to napínavé. Věř mi.“
„Tak dobře.“
Když jsem zaplatil a dal se k odchodu, napadlo mě ještě něco.
„Když už jsi tak sečtělý, mám dotaz.“
„Ano?“ vzhlédl na mě. Zrovna už zase začínal mizet za hradbou knih.
„Nečetl jsi někdy o tvoru, který je neviditelný? Taky dost možná i jedlý. Proč by chtěl někdo jíst neviditelného tvora?“
Kluk se zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. „Neznám nic o neviditelném tvoru a jeho masu. Ale můžu ti o tom něco zjistit. Možná bych věděl, kde. Zastav se zítra.“
S tím jsem odešel. Spíš než existence neviditelného tvora mě zajímalo, jestli je nějaký typ schizofrenie, která k těmto nevídaným chutím přímo podněcuje. A s tím jsem i přišel domů. Odzátkoval jsem víno, sednul do křesla, otevřel okno a zapnul si gramofon, abych alespoň částečně přehlušil neutichající městský ruch. Kouřil jsem jednu za druhou a četl si. Cítil jsem se v dobré náladě. Navíc vyhlídka pro lehké peníze za čtyři dny přidávala na dobrém pocitu ještě víc.
Byl jsem asi na třicáté straně. Okno se zasunulo zpět a městský ruch utichl. Pohlédl jsem směrem k němu a zamračil se. Že by nový nedostatek? Spíš mi dělalo problém ho vysunout nahoru než naopak. Vstal jsem a znova ho otevřel. Ještě jsem zkontroloval, jestli tam opravdu drží. Jak těžce se vysunovalo, tak těžce i zasunovalo. Bylo to přinejmenším zvláštní.
Opět jsem usedl do křesla, upil vína rovnou z láhve a dál hltal stránku. Ten mladý kluk měl pravdu. Četba to byla opravdu napínající. Z příběhu mě ale vytrhlo zadrnčení hrnce. Vyskočil jsem na nohy s husí kůží na zádech a rozhlédl se po místnosti (což nebyl takový problém vzhledem k její velikosti). Ale neuviděl jsem nic. Jen hrnec ležící na zemi. Zvedl jsem ho za ucho jako špinavý hadr a vrátil jej na své místo rovnou na kuchyňský stůl. Naštěstí v něm nic nebylo.
Víno mě už unavilo a tak jsem se z křesla přestěhoval do postele. Usnul jsem hned vzápětí. Asi ve tři ráno mě probudil podivný tlak. Jako by mi něco sedělo na hrudi. Vrnělo to jako kočka. Škubl jsem sebou a snažil se tu věc nahmatat, ale kde nic tu nic. Mávnul jsem rukou, že se mi zase něco zdálo a pokračoval ve spánku.
Další den jsem se po práci zase stavil do antikvariátu. Sotva jsem se zjevil v prodejně, kluk už na mě s nadšením mával.
„Našel jsem toho tvého neviditelného tvora.“
„Nekecej. A co jsi teda zjistil.“
Přiznám se, den předtím jsem to řekl z čirého žertu, ale teď mě to začalo opravdu zajímat.
„No. Je to asi takhle. V jedné knize o starých rituálech jsem se dozvěděl, že pokud ti někdo dá za úkol najít neviditelného tvora a čímkoliv ti zaplatí, tvor se ti začne zjevovat.“
Hlasité předčítání
Ondro
Bomba. To se mi moc líbilo
Mám takové věci rada.