A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrála a aby falešně zpíval sbor, který bych řídil, a aby celý svět se mnou nesouhlasil a mluvil opačné věci, nežli já sám jediný byl se sebou v nesouladu a sobě odporoval. Platón, 1944, s.67
Je mrazivé nedělní ráno, stojím ospalá, zachumlaná do teplého županu v potemnělé, chladné kuchyni a vařím si kávu. Kávovar je úplně nový, objednaný v e shopu a nevím ještě, jak vlastně funguje. Mačkám tlačítka jedno po druhém, až přístroj cvakne, zavrní jak ospalá kočka a otevře zásobník na kapsli. Přistavím šálek, doplním vodu a stisknu „Start“. Hrnek je za chvilku plný až po okraj. Sednu si ke stolu, zapálím cigaretu a těkám očima po bytě.
Všude se válí na půl rozbalené balíčky a papírové tašky, když mě to chytne, jsem schopná utratit měsíční výplatu během pár hodin. Zaháním smutek a prázdnotu, opojení mi ale vydrží nanejvýš týden. Nové věci se rychle omrzí, zevšední a pak zase přijde šeď a beznaděj jako vždycky. Na konferenčním stolku leží můj pracovní tablet. Musím do práce dodělat nějaké tabulky, když na to pomyslím, už je mi zle. Dělám v marketingu v reklamě, a i když dostanete od zákazníka sebe hloupější zakázku, vždy jí musíte věnovat spoustu času, energie a vlastní invence. A pak, když si ve městě odskočíte na záchod, najdete svou práci vylepenou na stěně toalety. Hruď se vám pýchou rozhodně nedme, ale na zaplacení účtů to stačí.
Očima sklouznu do pravého rohu místnosti. Na židli u okna na opěradle leží Michalova mikina, nechal ji tady, když tu byl posledně. Je to můj kolega z práce a čas od času spolu spíme. Má tu pár věcí, ale jen pohotovostně. Jsme jenom kamarádi, volám mu, když se mi v bytě něco porouchá. Chvilku jsem si přála, abychom se do sebe zamilovali, když jsme ale spolu, nic z něj necítím.
Žiji v Praze, sama v malé garsonce. Oba rodiče už zemřeli, sourozence nemám. Vzpomínám, jak jsem na sebe bývala pyšná, že jsem schopná zaplatit všechny své výdaje. Vydělávám dost, mám svůj byt, auto a před barákem placené místo k stání. Nic mi v podstatě nechybí, jsem soběstačná nezávislá žena. Asi by mi to mělo stačit, měla bych být šťastná a spokojená. Jenže když v noci nemůžu spát, koukám do stropu a přemýšlím, kolik věcí mi v životě dává smysl. Neustále vám někdo vykládá, co je správné, co byste měli v životě dělat. Rodiče, učitelé, šéfové, všechny tyhle lidi se snažíte pořád uspokojit, plníte pokyny, posloucháte, co říkají. Kdy má ale člověk čas poslouchat sám sebe? Já se snažím chovat správně celý svůj život a co z toho mám? Instantní kafe, práci i přítele. Vše je určeno k rychlé, okamžité spotřebě. Nic z toho nemá větší hodnotu. Tohle přece nemůže být všechno?
Zadívám se na protější stěnu, kde visí obraz od Káti, zelenomodrý fantazijní les. Je malířka a známe se už ze základní školy. Malba je plná světla a barevných odlesků a vy každou chvíli čekáte, že se na ní objeví nějaká zvláštní, mystická bytost. Docela ráda bych Káťu zas viděla.
Je pondělí, pět hodin odpoledne, sedím v malé kavárně, kousek od Václaváku, stranou všeho předvánočního shonu a bláznění, život jako by se tu aspoň na chvilku zastavil. Na stolcích, u kterých sedí hosté, blikají nadějeplně, jak mladé lidské duše, čajové svíčky. Vzduch voní kávou a skořicí. Skrz velká okna pozoruji, jak venku poletuje sníh, když se otevřou dveře a do kavárny vejde vysoká štíhlá žena. Zírám na ní, jak na nebeské, boží zjevení, vypadá jak řecká bohyně z Olympu, světlé blond vlasy až na ramena, výrazné oči a plné rty. Od té doby, co jsme se viděly naposled, před dvěma lety, snad ještě víc zkrásněla. Zamávám, ona kývne hlavou a zamíří ke mně.
„Ahoj Káťo, vypadáš skvěle.“
„Ahoj, Kláro, to je doba, co jsme se neviděly, zrovna jsem na tebe myslela a ty najednou zavoláš.“, sedá si a usmívá se.
„Jsem ráda, že jsi přišla, přemýšlela jsem, že bych se zas podívala, co máš nového
v galerii.“ Předstírám momentální zvýšený hlad po umění a přitom z ní nasávám životní energii, jak polomrtvý energetický upír, až si připadám trochu provinile. Úžasně voní, má upravené nehty, dlouhé husté řasy a připadá mi, že jen díky ní, hoří všechny ty žluté plamínky o něco víc.
„Dobře, můžeme se tam zajít podívat spolu.“, rozesměje se. Vždycky se ráda hodně smála, pak ale pomalu zvážní a řekne: „Nemyslím ale, že je to to, kvůli čemu si volala.“
„Ne to není.“, odpovím a sklopím zrak. Mlčím a převaluji myšlenky, nevím, jak začít.
„Jak to, že se ti pořád tak daří?“, vyhrknu tak neobratně, až se zastydím, „Já dělám taky všechno správně a mám pocit, že se nic nedaří, nic nejde a nedává smysl.“
„Já nedělám všechno správně, ale netrápí mě to. Syndrom hodné holčičky ti v životě moc štěstí nepřinese.“
„Jak to myslíš?“, zvednu oči a koukám nechápavě. „Já nejsem žádné hodné děvče, mám už za sebou pěknejch pár průšvihů.“
A udělala si je opravdu ty, nebo v tom byl ještě někdo jiný?“
„No já, kdo jiný.“, odpovím, ale najednou mi dojde, že jsem vždycky dala spíš na něčí radu a pak měla průšvih jen já.
„Dělat věci v životě jen správně je málo“, pokračuje Káťa a mně se zdá, jako by celá zářila jemným bílým světlem, „Musíš přidat sama sebe, teprve pak to kouzlo funguje.“
„To jako myslíš, že něco předstírám?“, zamračím se.
„To ne.“, ale bojíš se chyby, selhání, že se ti někdo bude smát, a tak hraješ na jistotu. Schováváš se do průměru a pořádně nevíš, kdo vlastně jsi.“
Katka shrne jednou větou mou životní strategii a vypadá přitom jak rozverný růžolící andělíček z vánoční pohlednice.
Vím přesně, jak to myslí, je lehčí zůstat v průměru, člověk nemusí s kůží na trh. Jakmile někdo vyčuhuje, už je víc na očích, lidi si vás hned všímají. Vždycky jsem věděla, jak bych co dělala, kdybych k tomu měla odvahu. Kousnu se do spodního rtu a připadám si trochu jako slepý jezevec vytažený z nory.
„Chce to ale kuráž“, řekne Katka, jako by věděla, na co myslím. Můžeš být klidně úžasná, ale i trapná, talentovaná i absolutně neschopná a všechno to musíš ustát.
Začíná docela hustě chumelit a venku už je úplná tma. Čajové svíčky na stolech vysílají světelné signály jak mořské majáky, mezi kterými tu a tam plují lidé. Co světýlko, to jedna živá duše, kdyby jen jediná zhasla, všechny ostatní by to hned poznaly. Povídáme si ještě asi hodinu, pak se rozloučíme a rozejdeme každá na jinou stranu města.
Přijdu domů, zaklapnu dveře od svého prázdného, studeného bytu a první, co udělám je, že otevřu spodní šuplík od šatníku a vyštrachám malou svíčku. Pustím topení a rozsvítím stojací lampu, hned je víc útulno a za chvilku i tepleji. Lehnu si na pohovku a zabalím se do tlusté deky. Jsem po dnešku už docela unavená a chce se mi spát.
Obraz vypadá ve večerním světle trochu jinak. Les je celý tmavší, jen vepředu, jako by vznikla světlá čmouha. To je asi od lampy, jak na to místo dopadá víc světla. Přivřu oči a snažím se lépe zaostřit. Teď vidím, že to není jen čmouha, na obraze se objevila ženská postava, natahuje ruce a volá mě k sobě. Bojím se a nevím, co dělat. Žena se usmívá a její obrys vystupuje ještě víc. Co se to proboha děje, já asi blázním nebo mám vidiny. Pomalu vstávám a jdu blíž ke stěně. Možná jsem vypila až příliš kávy a mám halucinace.
Najednou na tváři ucítím teplo a pak stojím uprostřed lesa a slunce mě hřeje do obličeje. Všude je tolik světla a slyším vítr, jak pohybuje větvemi stromů. Je mi v tom okamžiku tak hrozně dobře, volně a příjemně, jako kdybych mohla létat. Otáčím hlavou, hledám tu ženu a chci jí poděkovat, že mě sem vzala. Zahlédnu jí v dálce, jak stojí na pěšině a jde směrem ke mně. Už necítím strach, jen zvědavost, o koho jde. Jak se ke mně blíží víc a víc, zdá se mi povědomá, já ji přece znám. Přijde až ke mně a vidím, že jsem to já. Pak otevřu oči.
Byl to jen sen, asi jsem usnula. V poslední době jsem špatně spala, ale teď je mi, jako bych prospala celou noc. Kouknu na hodiny, půl deváté, zavolám ještě Michalovi, aby zítra nechodil, měli jsem zas domluvenou jednu opravu. Nefunguje mi zásuvka a v koupelně jich zrovna víc není. Najmu si normálního instalatéra a Michalovi sbalím věci. Už jsem to stejně chtěla dlouho udělat. Možná budu litovat, občas mě rozptýlil, když mi bylo smutno, jenže když odešel, bylo mi ještě hůř.
Vyskočím z pohovky a jdu k telefonu na lince. Všimnu si obrazu a zdá se mi, že je trochu nakřivo. Balíčky zůstaly napůl rozbalené tak, jak byly a z jedné tašky čouhá nějaká kniha. Nepamatuji si, že bych si nějakou kupovala. Nakloním se a celou jí vytáhnu: „Jak překonat strach a začít žít naplno“, no to je kravina. Takovou blbost bych si nikdy nekoupila. Asi jsem jí v práci někomu sbalila. Ale vlastně se mi bude hodit. V pátek jedu vlakem na pracovní cestu, tak bude co dělat.
Odložím knížku a vezmu si telefon, vyťukám Michalovo číslo a čekám na vyzváněcí tón. Možná dělám chybu, ale je konec konců jen moje. Nanejvýš se spletu, jsou v životě i horší věci. Třeba žít vlastní život podle cizího manuálu. Odteďka tedy přebírám zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí pouze na sebe, takže se připoutejte dámy a pánové, vyjíždíme.
***
http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova4.htm: Platón, Gorgias. Praha: Jan Laichter 1944, přel. František Novotný, s. 67.
Hlasité předčítání