Může snad smrt, jen tak bez dovolení, bez varování zaklepat na něčí dveře? Smrt je ta nejreálnější realita, jaká nás kdy může potkat. Je to ta nejpravdivější pravda a vůbec nic s tím nenaděláme. Obzvlášť, pokud jsme přesvědčeni, že přišla naší vinou. Nic tě neopravňuje k tomu, aby ses litovala, pomyslela si Daniela. Ani touha pochopit, proč se to muselo stát. Co je to vlastně sebelítost? Jak se dá tento skličující pocit přesněji definovat? Není to nakonec jen převlečený, promyšleně maskovaný strach? Energie nenasytné bytosti, ničemu nepodobné v reálném světě? Mé svědomí ospravedlňuje se samo před sebou či snad se mi vysmívá? Vzala do dlaní hrst drobných kamínků a rozhodila je kolem sebe. Byla nervózní a rozhodně už dál nechtěla poslouchat všechny ty nepříjemné, nezvané a vtíravé myšlenky.
Snažila se marně. Ony neposlouchaly ji.
Jen já jsem vinna! To já jsem zavinila zbytečnou a nesmyslnou smrt mojí malé holčičky, zašeptala. Zavřela oči, jako už tisíckrát od toho dne, a v duchu objímala Anetku. Rty semknuté bolestí, srdce se dere z hrudi ven.
Přímořský vánek se slanou vůní načechral dlouhé černé vlasy, Danielou projel nečekaně mrazivý chlad, až se otřásla. Přestože slunce, ten rudý pomeranč nad obzorem, padající již k soumraku, stále ještě příjemně hřálo a prodlužovalo stíny okolní krajiny. S jeho každodenním západem za horizont přichází pomyslná smrt denního boha světla. Co je jeho cílem a naplněním? Zaplavovat mocným, kosmickým světlem duše zbloudilých? Je si sebe vědomo? Spanilá bytost opředená bájnými bohy, snad všech starověkých kultur – Slunce. Má vlastní vůli? Mám ji já? Daniela se stále znovu snažila, alespoň na chvíli zapudit nepříjemný sled samozvaných myšlenek. Ponořila své já do prostoru a celou svou duší vnímala všudypřítomnou barvu podvečerního nebe. Modrou barvu idealismu a inspirace, podněcující snění s otevřenýma očima. Moře v zapadajícím slunci si pohrávalo s indigově modrou, vyvolávající klid duše a náhlé intuitivní myšlenky. Okolní příroda vyprávěla, v barevné tónině, nikdy nekončící příběh o zrození a opětovném zániku.
Přesně za měsíc, druhého března, by měla Anetka páté narozeniny, připomíná si Daniela smutnou pravdu. Už brzy je společně oslavíme. A nikdo a nic nám v tom nezabrání. Nikdo a nic! Měsíc osamocené dovolené, obklopená okázalou krásou Nového Zélandu, a pak? Potom konečně zas obejmu své děvčátko. Ten poslední den, řekla tiše do větru. Oči přimhouřené, myšlenky nezvladatelné. Již brzy, jen za několik málo dní, moje existence zcela zprůzrační. Potom konečně přijde tolik očekávaná rovnováha a mé tělo zaplaví příliv štěstí, a pak možná přijde poznání – co je nirvána. Proudy slz tiše smáčejí její tváře.
Hodnou chvíli Daniele trvalo, než si stačila uvědomit, že drobně prší. Rozhodla se pro návrat do malého, pronajatého domku na nedaleké pláži, když v tom ji záblesk intuice přinutil zvednout hlavu a podívat se do dálky. Zůstala stát jako ohromená. Měděný kotouč rozžhaveného slunce, na obzoru koupající se již v moři, měla v zádech, přesto intenzivně vnímala, jak sluneční paprsky prosvětlují padající déšť. To zlatavé světlo obarvilo drobné kapky v nádhernou, přenádhernou duhu, vznášející se nad obrazem zelených kopců v dálce – přesto coby na dosah. Přimhouřila oči a viděla, jak vlnění paprsků světelné energie přemluvilo váhavé bílé světlo, odít se do palety měňavých barev. V překvapených očích mladé ženy zrcadlí se duhové spektrum, úchvatné všeobjímající rozlohou a jasností barev. Ve vnějším okraji tančí zářivě červená, lemovaná krajkou světle oranžové a žluté. Zelená s modrou se vzájemně překrývají a zlehka přecházejí v matnou fialovou, magicky se vzdalující v nedohledném jemnohmotném světě. Při pohledu na oblouk neskutečně krásné duhy, jakou ještě nikdy v životě neviděla, zabírající téměř celou klenbu nebe, podtrženou krajinou jako od malíře, přestala Daniela plakat.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Téma truchlící matky, která hledá vykoupení nebo konec na druhém konci světa, je velmi silné a nese v sobě obrovský emocionální potenciál. Spojení hlubokého vnitřního žalu s majestátní, až mystickou přírodou Nového Zélandu vytváří zajímavý kontrast, který nutí k zamyšlení. Zápletka sice není akční, ale jako psychologická sonda do zlomené duše funguje tento nápad velmi dobře a dává prostor pro silný příběh.
Atmosféra – ★★★★☆
Atmosféra je bezesporu nejsilnější stránkou textu, protože se ti daří velmi sugestivně vykreslit propastný rozdíl mezi nádhernou přírodou a vnitřní temnotou hlavní hrdinky. Emoce a tíživý smutek z textu přímo sálají, čtenář snadno cítí Danielinu beznaděj i prchavé okamžiky úžasu nad duhou. Mystický a spirituální nádech dodává scénám hloubku, díky které text působí jako velmi intimní zpověď.
Provedení – ★★☆☆☆
Tvůj text má bohatou slovní zásobu, ale plynulost bohužel trpí pod tíhou příliš složitých souvětí a nadbytku přídavných jmen. Často používáš zastaralý slovosled, jako například ‘připadaly jí z nenadání’ nebo ‘překrývá se jedna realita’, což text zbytečně zpomaluje a ubírá mu na přirozené čtivosti. Doporučuji také dávat větší pozor na interpunkci, občasné čárky navíc rozbíjejí věty, ale pokud text zkrátíš a provzdušníš, tvůj krásný básnický jazyk mnohem lépe vynikne.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi emotivní a slibný úvod do příběhu, který má potenciál čtenáře hluboce zasáhnout. Tvá schopnost pracovat s vnitřním světem postavy a popisy přírody je obdivuhodná, jen je potřeba text stylisticky učesat, aby byl pro čtenáře přístupnější. Určitě v psaní pokračuj, máš cit pro detail a silná témata, stačí jen trochu zjednodušit formu, aby tvé myšlenky mohly naplno zazářit.