Při té představě se rozesmála. „Asi toho víš hodně o místních tradicích,“ obdivovala jeho znalosti a upřímné zapálení.
„Věnuji se tomu už více jak deset let. Vážně to tu mám moc rád, celé Tichomoří, vždycky mě fascinovala představa exotiky,“ řekl.
„To mě taky,“ nadšeně souhlasila.
„Před deseti lety jsem začal vážně přemýšlet o cestování. Živím se novinařinou, a když už mám jednou za čas všeho dost, včetně politiky, vzrůstajícího zla a násilí, lhostejnosti některých lidí, ke všemu, co se poslední dobou děje. Sama určitě víš, o čem ta práce asi je. Vždycky na pár měsíců odcestuji, abych nabral energii na další život v hektickém blázinci velkoměsta – bez těch výpadků nevím, jak bych existoval,“ ironicky se zasmál. „Tohle je moje nejdelší cesta, poprvé jsem na tak dlouho pryč. Ale ničeho rozhodně nelituji, tady je božský klid, a kdo ví, jak dlouho ještě bude! Příroda na Novém Zélandu má nedocenitelné, nádherné expozice pro fotografování. Vystihnout atmosféru zdejší krajiny je úžasný zážitek. Někdy si připadám jako cvok, když celý den běhám s foťákem, a kdyby jen to! Některé záběry pořizuji dokonce vleže, v krkolomných pozicích a někdy na nebezpečných místech. Nemůžu si pomoct, je v tom skvělá dávka adrenalinu. Když zachycuji nádherné, autentické záběry z prostředí ostrova, vždycky mám pocit, jako bych sem patřil. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem zaznamenal ten zvláštní dojem – DejaVu. Víš, jak to myslím? Vteřinový pocit, že už jsem naprosto do detailu stejný okamžik musel někdy zažít.“ Vyprávěl o sobě.
„Já vím, znám to, také se mi to někdy stává,“ řekla Daniela a dál Martina pozorně poslouchala. Byla jím překvapená a pociťovala k němu vřelé sympatie.
„Nejvíc mě vzrušuje, vycítit ten správný a někdy nečekaný okamžik pro zmáčknutí spouště. Například proměnlivost oblohy nad krajinou, vystižení barevných efektů. Umění vcítit se do hry světel a stínů. Nebo jemné detaily v krajině, kterých si člověk ani normálně nevšimne, třeba zachytit kapky deště na listech stromového kapradí. Při dobrém světle hrají všemi barvami duhy. Tady na ostrově je snadné zvěčnit duhu na obloze. Ostrované dokáží podle duhy předpovídat budoucnost. Některé fotky jsou jako zhmotnělá kouzla.“ Martin vyprávěl o své práci s nakažlivým nadšením. „Hodně jsem se také naučil od domorodců. Například mraky jsou pro domorodce symbolem budoucích událostí. Zkoumají jejich barvu, řeč proměnlivých tvarů a pohyb nad horizontem. Také už jsem pochopil, že těžké, podivně žluté mraky, plující nízko nad pevninou předpovídají slunečné počasí. Zato příjemně vypadající bílé mraky, které jakoby vystupují přímo z mořských vln, předpovídají déšť. “
„Rozumím ti, dříve jsem chodívala ven do přírody malovat. Někdy dokonce i olejem. Ale bylo to časově velmi náročné. Je zvláštní umět vidět, jak krajina během jediného dne několikrát změní svou tvář. Nejraději jsem malovala v pozdním odpoledni, kdy se prodlužují stíny a příroda je sama o sobě krásně prokreslená.“ Daniela se trochu zasnila.
,,No právě, proto mívám v poledne, kdy jsou stíny krátké, krajina jakoby utichne a vše je příliš kontrastní – tedy za plného slunce, přestávku na odpočinek. Jako dnes,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Velmi Martina překvapila, měli si celý večer o čem povídat. Jen ho mrzelo, že se Daniela záměrně vyhýbá tomu, aby prozradila cokoliv z osobního života.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad postavit do ostrého kontrastu nádhernou, exotickou přírodu Nového Zélandu a hluboké vnitřní trauma hlavní hrdinky je velmi nosný a funguje skvěle. Postupné odhalování Danieliny tragické minulosti udržuje čtenáře v napětí a nutí ho číst dál. Zápletka sice využívá poněkud tradiční motiv autonehody, ale díky mystickému nádechu a psychologické hloubce působí příběh svěže a originálně.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezesporu nejsilnější stránkou textu, snová pasáž s hady a pískem je napsaná neuvěřitelně sugestivně a čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Emoce hlavní hrdinky, její tíživý smutek a pocit viny jsou hmatatelné a skvěle rezonují s melancholickými popisy krajiny. Podařilo se ti mistrně zachytit ten křehký balanc mezi vnější krásou světa a vnitřní temnotou zlomené lidské duše.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi poetický a máš krásnou, bohatou slovní zásobu, která textu dodává literární hloubku a celkově se dobře čte. Prostor ke zlepšení vidím v dialozích, kde Martinovy promluvy o Novém Zélandu působí občas trochu encyklopedicky a na běžnou konverzaci nepřirozeně. Také bych doporučil více uplatňovat pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’ – místo vysvětlování Danieliny povahy nech její empatii vyplynout přímo z děje, čímž se text stane ještě plynulejším.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emočně vyzrálý text, který dokáže čtenáře zasáhnout na citlivém místě. Tvá schopnost pracovat s vnitřním světem postav a popisy prostředí je na vysoké úrovni a ukazuje velký literární talent. Pokud v budoucnu trochu odlehčíš dialogy a necháš postavy mluvit více civilně, tvé psaní se posune o další úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!