„Díky, ale asi tě zklamu, na víno dnes nemám chuť. Raději bych ochutnala nějaký koktejl, něco exotického,“ přála si.
„Dobře, to nevadí. Nech si přinést třeba tento: Mai Tai – základem je bílý rum, limetková šťáva, ochucený je pomerančovým likérem a slazený mandlovým sirupem,“ překládal z nápojového lístku.
Bez váhání přikývla, těšila se. Uvědomila si, že už druhý den neměla k jídlu nic teplého. Zatím ochutnávala jen ovoce, nemohla se nabažit místní pestré nabídky. Překvapilo ji, že některé plody, například kiwi a banány, mají naprosto jinou chuť, nesrovnatelně lepší, než to dovážené do Evropy. Mlčky povečeřeli. Daniela toho moc nenamluvila, nikdy neoplývala výřečností. Vždy raději poslouchá a vciťuje se do druhých lidí. Dříve často působila jako vrba, když se jí přátelé a někdy i neznámí lidé svěřovali se svými starostmi a trápeními. Jakoby vždy vycítili její schopnost vlídné empatie. Pokud to bylo možné, tak nikdy neodmítala radu a vždy měla pochopení pro bolesti lidských duší. Smutné je, že sama sobě nedokázala být moudrým poradcem ve složité životní situaci.
Martin pozoroval, jak moc si jeho milá společnice užívá té okázalé exotiky kolem sebe a dobrého jídla. Jen občas něco prohodil, aby přerušil netrpělivé ticho. Nevydržel dlouho mlčet. Odpovídala mu milým úsměvem.
„Opravdu výborná večeře – trochu zvláštní příchuť rozmarýnu, ale bylo to vynikající,“ pronesla uznale, když dojedli. „Děkuji ti, Martine, že ses mě dnes ujal. Je mi příjemně,“ modré oči jiskřily nepředstíranou spokojeností.
„Rozhodně není zač děkovat. Naopak! Já jsem vážně moc rád, že mi věnuješ pozornost. Dopoledne jsem neměl dobrý pocit z toho, jak jsem tě na pláži překvapil. Víš, tak nějak z tebe voní domov – nevím, jak jinak to vyjádřit. Já už se moc těším domů, do Čech. Vlastně mám-li být úplně přesný, tak na severní Moravu. Pocházím z Jeseníků, krásného města pod horami, ležícího na soutoku dvou malých horských říček. Ale z pracovních důvodů žiji v Praze. To se nedá vůbec srovnat – hory a velkoměsto, ale co se dá dělat,“ zavzpomínal.
„To já jsem rodačka z Jižních Čech, mým domovem je krásné místo uprostřed přírody, kousek od Prachatic u řeky Blanice, jen několik kilometrů od pralesa Boubín. Často jsem podnikala výlety na Šumavu, nádherný kraj. Měla jsem ta místa moc ráda“, řekla tak nějak smutně. Napůl s procítěným nadšením a napůl s výrazem, jako že nemá smysl oprašovat nějaké sentimentální vzpomínky. Pootočila hlavu trochu stranou a zamyšleně se zahleděla kamsi do nepřítomnosti. Někam skrze tento hmotný svět. Oči jí nepatrně zaslzely, ačkoliv se velmi přemáhala, nedat na sobě znát nic ze stísněných pocitů.
Martin jejímu smutku nerozuměl. Jen sledoval, jak se v ní prolínají různé směsice emocí. „Danielo, znáš tradiční maorský pozdrav?“ zeptal se, chtěl ji rozveselit.
Zakroutila hlavou a vrátila se tak do přítomnosti. Vděčná Martinovi, za jeho zájem.
„Rád bych ti to předvedl, ale asi se to nehodí. Novozélandsky se to řekne: hongi. Představ si: dva lidé při přivítání o sebe navzájem třou nosy. Krátkou chvíli je ponechají u sebe a rty se při tom nesmějí dotýkat,“ popisoval vesele a roztomilými gesty naznačoval, jak asi tento zvláštní uvítací rituál vypadá.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad postavit do ostrého kontrastu nádhernou, exotickou přírodu Nového Zélandu a hluboké vnitřní trauma hlavní hrdinky je velmi nosný a funguje skvěle. Postupné odhalování Danieliny tragické minulosti udržuje čtenáře v napětí a nutí ho číst dál. Zápletka sice využívá poněkud tradiční motiv autonehody, ale díky mystickému nádechu a psychologické hloubce působí příběh svěže a originálně.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezesporu nejsilnější stránkou textu, snová pasáž s hady a pískem je napsaná neuvěřitelně sugestivně a čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Emoce hlavní hrdinky, její tíživý smutek a pocit viny jsou hmatatelné a skvěle rezonují s melancholickými popisy krajiny. Podařilo se ti mistrně zachytit ten křehký balanc mezi vnější krásou světa a vnitřní temnotou zlomené lidské duše.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi poetický a máš krásnou, bohatou slovní zásobu, která textu dodává literární hloubku a celkově se dobře čte. Prostor ke zlepšení vidím v dialozích, kde Martinovy promluvy o Novém Zélandu působí občas trochu encyklopedicky a na běžnou konverzaci nepřirozeně. Také bych doporučil více uplatňovat pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’ – místo vysvětlování Danieliny povahy nech její empatii vyplynout přímo z děje, čímž se text stane ještě plynulejším.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emočně vyzrálý text, který dokáže čtenáře zasáhnout na citlivém místě. Tvá schopnost pracovat s vnitřním světem postav a popisy prostředí je na vysoké úrovni a ukazuje velký literární talent. Pokud v budoucnu trochu odlehčíš dialogy a necháš postavy mluvit více civilně, tvé psaní se posune o další úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!