„Úchvatné viď?“ dal jí za pravdu. „To jsou papáji. Ale to nic není, počkej, až ti ukážu další krásy Nového Zélandu: obrovské plané fíkovníky, avokádové sady, plantáže mandarinek, lesy vonících eukalyptů a nádherných vysokých borovic. Je tady toho spousta k vidění. Nedaleko, autem necelou hodinu od Aucklandu, je rozsáhlý deštný les. Tam by ti teprve přecházel zrak údivem, a to už vůbec nemluvím o vodopádech a jezerech v neskutečně krásné krajině,“ řekl s nadšením.
„Celá léta jsem snila, že se jednou podívám na Nový Zéland,“ řekla se smutkem v hlase, který Martin nepostřehl. Jen ona věděla, jak nešťastné události ji přinutily odjet právě sem. Mohla se ze světa vypařit kamkoliv jinam – třeba do Peru, obdivovat nádheru povodí Amazonky, a vydat se po stopách jihoamerických šamanů. Měla spoustu snů a přání, co všechno by chtěla zažít a vidět na vlastní oči. Teď už byla smířená jen s představou, že snad v příštím životě. Příliš snadno a bez boje vzdala se svého bytí. Konejšila se přesvědčením, že v příštím životě již bude dokonale znalá zákona o zrcadlení energie slov, myšlenek a činů zpět z kosmického prostoru k nám samým. Vždyť je to tak jednoduché, mysl neustále vyzařuje podněty, které následně vytvářejí realitu. Jde jen o to, sílu mysli ovlivnit – pozitivním způsobem, a tím utvářet osud podle vlastních představ. Jak jsem mohla na něco tak zásadního zapomenout? Ptala se sama sebe.
Martinova slova ji vytrhla ze zamyšlení. „Počkej, až uvidíš v deštném lese ohromné kapradiny, veliké jako stromy, všudypřítomné liány, pnoucí květiny všech možných barev, různé druhy mechů a lišejníků. Vážně – budeš překvapená a nadšená tou podívanou! Tady si prales žije vlastním životem.“ Martin se nechal strhnout a zapáleně vyprávěl o všem, co je na ostrově k vidění.
„Máš to tady rád, viď,“ poznamenala bez otazníku. Na to nemusel odpovídat.
Konečně se přiblížili k restauraci na pokraji malé maorské vesnice. Cestu lemoval z obou stran nízký porost barevných květů kosmatce. Převládaly v barvách bílé a syté růžové. Se zapadajícím sluncem se moře těchto květů každý večer uzavře a uloží ke spánku. Posadili se k dřevěným stolům v zahrádce před maorskou restaurací, do stínu pergoly porostlé bujnou liánou s rudými trubkovitými květy, vydávaly zvláštní, příjemnou vůni. Vše svým jednoduchým stylem nenásilně zapadalo do přírodního prostředí.
„Haere mai,“ řekl domorodý barman se snědou pletí ve své mateřštině a vzápětí zopakoval anglicky: „Buďte vítáni,“ a předložil hostům jídelní a nápojový lístek.
Daniela pročítala anglicky psanou nabídku menu. Vše se zdálo být poněkud exotické, nevěděla si s výběrem pokrmu rady. „Já vážně nevím, Martine, nechám výběr večeře na tobě,“ bezradně pokrčila rameny.
„Co bys řekla kuřecím plátkům plněným lososem a špenátem, přelité omáčkou s jemnou příchutí máty a rozmarýny? K tomu pečené brambory se zeleninovou oblohou?“ doporučoval lákavou lahůdku.
„Výborně, to zní lákavě. Důvěřuji ti,“ vděčně se pousmála.
„A k pití bych doporučoval místní červené víno, je opravdu vynikající. Jeho chuť je mocná a plná, patří mezi nejlepší odrůdy pěstované na Novém Zélandu. Tady se vinicím ohromně daří, je tu pro ně optimální teplo a vysoká vlhkost vzduchu,“ řekl Martin s přehledem.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad postavit do ostrého kontrastu nádhernou, exotickou přírodu Nového Zélandu a hluboké vnitřní trauma hlavní hrdinky je velmi nosný a funguje skvěle. Postupné odhalování Danieliny tragické minulosti udržuje čtenáře v napětí a nutí ho číst dál. Zápletka sice využívá poněkud tradiční motiv autonehody, ale díky mystickému nádechu a psychologické hloubce působí příběh svěže a originálně.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezesporu nejsilnější stránkou textu, snová pasáž s hady a pískem je napsaná neuvěřitelně sugestivně a čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Emoce hlavní hrdinky, její tíživý smutek a pocit viny jsou hmatatelné a skvěle rezonují s melancholickými popisy krajiny. Podařilo se ti mistrně zachytit ten křehký balanc mezi vnější krásou světa a vnitřní temnotou zlomené lidské duše.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi poetický a máš krásnou, bohatou slovní zásobu, která textu dodává literární hloubku a celkově se dobře čte. Prostor ke zlepšení vidím v dialozích, kde Martinovy promluvy o Novém Zélandu působí občas trochu encyklopedicky a na běžnou konverzaci nepřirozeně. Také bych doporučil více uplatňovat pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’ – místo vysvětlování Danieliny povahy nech její empatii vyplynout přímo z děje, čímž se text stane ještě plynulejším.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emočně vyzrálý text, který dokáže čtenáře zasáhnout na citlivém místě. Tvá schopnost pracovat s vnitřním světem postav a popisy prostředí je na vysoké úrovni a ukazuje velký literární talent. Pokud v budoucnu trochu odlehčíš dialogy a necháš postavy mluvit více civilně, tvé psaní se posune o další úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!