8. U obra v Temnovišti — v hradním vězení 🌑
Ínemak se na nás šíleně zlobil a zavřel nás všechny spolu do vězení, Marmonda i Normana spoutal k mřížím, asi aby se tu nechtěli mlátit?
Hrozivě zařval:
,,Už nikdy nikdo s vás k tomu mizernému portálu nesmí!”
Když obr odešel, tak Norman ve vězení bručel:
,,Jaká smůla, že si pro nás přišel. Mě se tam vážně líbilo! Teďka tu zas budu tvrdnout ve vězení, když jinde jsem mohl být králem…!”
Marmond jen tiše zasyčel. Seděl naproti mě. Vypadal zničeně, okousaně, zjizveně. Měl zarudlé oči, zděšeně jsem pozorovala Marmondovo polonahé tělo. Měl úplně stejné červené fleky po těle i na rukách, jako já! Bylo mi s toho do pláče. Norman na Marmonda vyjel:
,,Přiznej se, máš na svědomí moje psy? Mluv! Co jsi s nimi provedl?”
Marmond nechápavě zakroutil hlavou, unaveně zachraptěl:
,,Nevím nic o tvých psech, vážně!”
Norman mu nevěřil, dál na něho hučel…obvinil ho ze všeho, co se mu stalo a kdyby nebyl v poutech, určitě by Marmonda praštil.
Marmond si povzdechl, uraženě na Normana pohodil hlavou, zasyčel:
,,Css! Ty si myslíš, že jsem snad já tvůj jediný nepřítel, který by ti chtěl škodit? Zamysli se, nemáš tak náhodou na svědomí nějakou zhrzenou milenku, co?”
Norman na něho dost ošklivě řval, co si o sobě myslí, on žádnou zhrzenou milenku nikdy neměl!Ale po chvíli se zarazil, kývl. Zamyslel se a zlostně bručel:
,,No jo, o jedné bych možná věděl…stará pirátka Olda! Ty ji znáš! Ta se mi vážně chtěla pomstít! Určitě odlákala moje psy, ale navést proti mě posluhovače? To by nedala!”
Marmond pokýval a odfrkl:
,,Tak to neznáš ženský…nevíš, co všechno dovedou! Klidně na tebe pošlou najatý zabijáky, když je jen tak zklameš, odmítneš, nebo nesplníš jejich očekávání!”
Přišlo mi to přehnané, zadržela jsem smích:
,,Neznám žádnou ženu, která by se takto chtěla mstít!”
Marmond na mě zakroutil hlavou, ztěžka připomněl:
,,Ty sama jsi zrádná, i obr to o tobě říká! Divím se, že tě už dávno nezavrhl a nezavřel do truhle!”
Norman se zasmál:,,A ty jsi co Marmonde? Pomlč, nebýt ji, už tu dávno nejsi!”
Marmond kývl, podíval se na mě, chtěl abych šla k němu, ale zakroutila jsem hlavou, unaveně zavřel oči, zašeptal:,,Pojď ke mě, prosím!”
Nešla jsem, posunula jsem se dál, až k Normanovi, chtělo se mi bulet. Zeptala jsem se Normana, který tu už dřímal opřený o mříže:
,,Proč jsi utekl s té vesnice?”
Norman cosi unaveně zabručel:,,Na tom už nezáleží…”
Taky jsem tam zaspala, ve snu se mi vracelo všechno to, co jsem prožila a viděla znovu ten podivný svět za portálem. Chtělo by se mi tam vrátit a všechno to tam líp prozkoumat a dozvědět se, kdo byl vlastně ten malý podivný mužíček?
























