Povídka

Živý svět
Četba díla zabere cca 11 min.

Autor: taxikus

Probuzení

 

  1. listopadu, tři roky po Dni Života

 

Budík mi ten den připadal hlasitější, než obvykle. Měl bych si ho změnit na nějakou melodii, místo toho monotónního pípání. Nevypnul jsem ho. S každým tónem jsem ještě víc přivřel oči a snažil se ho myšlenkami umlčet. Neúspěšně. Asi po minutě jsem to vzdal a poslepu nahmatal mobil na nočním stolku a táhlým gestem ho vypnul. Převalil jsem se na záda a hlasitě vydechnul.

„Ještě chvilku“, řekl jsem sám sobě.

Jako dítě, které má jít do školy. Úplně jsem nad sebou viděl mámu, jak mi přísným pohledem říká, že mám vylézt z postele. A já ji vždycky poslechl. Za odměnu jsem dostal sladkou snídani, místo výprasku. Chyběla mi. Byly to už tři roky, co s námi nebyla, ale nikdy jsem si nezvykl, že se na ni nemůžu obrátit s kdejakou otázkou.

Rychle jsem zaklepal hlavou a otevřel oči. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že jsem ležel déle, než jsem myslel. Rychle jsem vyskočil z postele a ještě nahý jsem běžel do koupelny. Pravidelná ranní sprcha, čištění zubů a výběr spodního prádla. Rutina mi vyhovovala, uklidňovala mě. Pro ten den jsem vybral spodní prádlo s obrázkem kačera Donalda. Pracoval jsem jako pomocník v ústavu pro zvláštní péči, a vždycky mě bavilo mít pod oblečením něco divného. Jako bych byl pacientům blíž.

 

***

 

Do práce jsem dorazil o pět minut později, ale naštěstí si nikdo nevšimnul. Nenápadně jsem došel do místnosti pro výpomoc. Klasická malá cimra s pár monitory a spoustou dokumentů. Bylo šest hodin ráno a noční směna ještě dohrávala partičku karet.

„Vy dneska neplánujete jít domů?“ popíchnul jsem je.

„Rád bych, ale vsadil jsem sto dolarů a neodejdu, dokud nevyhraju!“ procedil skrz zuby jeden z nich, kterého jsem ještě neznal. Pracoval jsem tam už rok a většina pomocníků přišla na pár měsíců a pak to vzdala. Starat se o lidi, kteří už nevnímají, co je za den je asi nebavilo tolik, jako si mysleli. Ale mě to vyhovovalo. Plat byl dostačující a od malička jsem chtěl pomáhat ostatním.

Z myšlenek mě vytrhlo bzučení jednoho ze zvonků.

„Já už mám po šichtě, takže je to na tobě, Dave,“ řekl mi ten novej.

Ten tu dlouho nevydrží‘, říkal jsem si.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na stůl s mnoha světýlky. Každé patřilo jednomu pokoji. A jen jediné zrovna blikalo. Pokoj 13. Něco se ve mně nepříjemně sevřelo. Vzal jsem z police disk s nápisem ‚Na ráno‘ a vyšel z místnosti.

 

***

 

V ústavu bylo jen dvacet pokojů, každý po dvou pacientech. Většina byli staří lidé, kteří se o sebe nedokázali postarat. Bylo tu ale pár zvláštních případů. Ti, kteří neměli všech pět pohromadě a nikam jinam je nechtěli vzít. Většinou mi nevadili, uměl jsem s nimi pracovat. Ale tenhle byl jiný. Pokud jsem mohl, tak jsem se tomu pokoji vyhýbal. Pokoj 13.

Když jsem k němu přicházel, tak před ním na chodbě seděl muž v bílém oblečení. Držel se za hlavu a něco si mumlal. Rychle jsem k němu přispěchal a poklekl.

„Pane Rodrigez, je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.

Když jsem viděl, jak mu po vrásčitých tvářích stékají slzy, tak jsem dodal – „To vy jste na mě pípnul?“

4.33/5 (1)

O autorovi

taxikus

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.33/5 (1)
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.33/5 (1)
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Jednoho bledého zimního odpoledne jsem z dlouhé chvíle vyhledal přítele Houbelese, abych s ním v...
  V domě číhá nebezpečí. Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě...
Zítra mě propustí. Nemohu tomu uvěřit. Po takové době být zase volný. Celých čtyřicet let jse...
Dlouholeté finanční potíže, mě dovedly k názoru, že s tím musím něco udělat. Banka neustál...
Zpátky u Děsmana Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno st...
...Obr Ínemak mě i Ohyna vážně vzal s sebou na oslavu k mořskému králi Moranovi! Bylo to tam mo...
Může za to obr? Obr Ínemak trval na tom, abych byla přítomná, když bude trénovat své zajatce ...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
1. Velkolepá paní Karmína v Temnovišti Obr mě přivedl do Temnoviště, když už byla ohni...
Přátelé z domu prokletých duší 5 U Děsmana ve skrýši V dalším příběhu se setkávám po dlou...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman. „Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Není to dlouho, začala jsem chodit na meditace k Renatě M. Hořičáci vědí, o kom mluvím. Blížil...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
Jde o jeden takový "barový dialog", zaznamenaný včetně myšlenkových pochodů :-). Tučno...
Na římse mi přistála vlaštovka. Malá, raněná, lehká tak, že i vítr si s ní pohrával. Zřejm...
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Lojza se vyhříval na lavičce, s obličejem otočeným ke sluníčku. Hltal každou vteřinu tepla, kte...
Flowers Roses Leaves Petals Buds  - svetlanabar / Pixabay
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Může za to obr? Obr Ínemak trval na tom, abych byla přítomná, když bude trénovat své zajatce ...
DENÍK Výpověď Viktora Wolframa o podivných událostech obklopujících případ zesnulé Natálie M...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
0