Probuzení
- listopadu, tři roky po Dni Života
Budík mi ten den připadal hlasitější, než obvykle. Měl bych si ho změnit na nějakou melodii, místo toho monotónního pípání. Nevypnul jsem ho. S každým tónem jsem ještě víc přivřel oči a snažil se ho myšlenkami umlčet. Neúspěšně. Asi po minutě jsem to vzdal a poslepu nahmatal mobil na nočním stolku a táhlým gestem ho vypnul. Převalil jsem se na záda a hlasitě vydechnul.
„Ještě chvilku“, řekl jsem sám sobě.
Jako dítě, které má jít do školy. Úplně jsem nad sebou viděl mámu, jak mi přísným pohledem říká, že mám vylézt z postele. A já ji vždycky poslechl. Za odměnu jsem dostal sladkou snídani, místo výprasku. Chyběla mi. Byly to už tři roky, co s námi nebyla, ale nikdy jsem si nezvykl, že se na ni nemůžu obrátit s kdejakou otázkou.
Rychle jsem zaklepal hlavou a otevřel oči. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že jsem ležel déle, než jsem myslel. Rychle jsem vyskočil z postele a ještě nahý jsem běžel do koupelny. Pravidelná ranní sprcha, čištění zubů a výběr spodního prádla. Rutina mi vyhovovala, uklidňovala mě. Pro ten den jsem vybral spodní prádlo s obrázkem kačera Donalda. Pracoval jsem jako pomocník v ústavu pro zvláštní péči, a vždycky mě bavilo mít pod oblečením něco divného. Jako bych byl pacientům blíž.
***
Do práce jsem dorazil o pět minut později, ale naštěstí si nikdo nevšimnul. Nenápadně jsem došel do místnosti pro výpomoc. Klasická malá cimra s pár monitory a spoustou dokumentů. Bylo šest hodin ráno a noční směna ještě dohrávala partičku karet.
„Vy dneska neplánujete jít domů?“ popíchnul jsem je.
„Rád bych, ale vsadil jsem sto dolarů a neodejdu, dokud nevyhraju!“ procedil skrz zuby jeden z nich, kterého jsem ještě neznal. Pracoval jsem tam už rok a většina pomocníků přišla na pár měsíců a pak to vzdala. Starat se o lidi, kteří už nevnímají, co je za den je asi nebavilo tolik, jako si mysleli. Ale mě to vyhovovalo. Plat byl dostačující a od malička jsem chtěl pomáhat ostatním.
Z myšlenek mě vytrhlo bzučení jednoho ze zvonků.
„Já už mám po šichtě, takže je to na tobě, Dave,“ řekl mi ten novej.
‚Ten tu dlouho nevydrží‘, říkal jsem si.
Pokrčil jsem rameny a podíval se na stůl s mnoha světýlky. Každé patřilo jednomu pokoji. A jen jediné zrovna blikalo. Pokoj 13. Něco se ve mně nepříjemně sevřelo. Vzal jsem z police disk s nápisem ‚Na ráno‘ a vyšel z místnosti.
***
V ústavu bylo jen dvacet pokojů, každý po dvou pacientech. Většina byli staří lidé, kteří se o sebe nedokázali postarat. Bylo tu ale pár zvláštních případů. Ti, kteří neměli všech pět pohromadě a nikam jinam je nechtěli vzít. Většinou mi nevadili, uměl jsem s nimi pracovat. Ale tenhle byl jiný. Pokud jsem mohl, tak jsem se tomu pokoji vyhýbal. Pokoj 13.
Když jsem k němu přicházel, tak před ním na chodbě seděl muž v bílém oblečení. Držel se za hlavu a něco si mumlal. Rychle jsem k němu přispěchal a poklekl.
„Pane Rodrigez, je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.
Když jsem viděl, jak mu po vrásčitých tvářích stékají slzy, tak jsem dodal – „To vy jste na mě pípnul?“
