Poezie

Vesmír je nekonečný, chápeš?

Vesmír je nekonečný a já to konečně chápu… Šlapu Ti na paty a hlasitě přitom dýchám. Tikám, jak časovaná bomba, ba ještě hlasitěji a z plných plic se směji a Ty? Jsi bez reakce… Mám otlačený palce, od toho, jak je držím a vím, že všechno přijde, až tu skládačku složím. Že až zapadne ten dílek, který poslední chybí, tak všechno bude jasný! Vím, jsem trochu snílek, ale nikdy nevíš – co kdyby!? Nebylo by to krásný? Víš, když jsem už hodně na dně, tak se vždy spoléhám na sny. Vždyť v těch je přeci možná i ta největší hloupost – to je na tom nejhezčí… Tak zapomeň na skromnost a postav ten most co spojí nemožné s neskutečným. Po kterém může kráčet jen ten, kdo se nebojí… A na tom teďka stojím, i když se trochu klepu a pro jistotu v kapse, mám sebou izolepu. Vím, že jestli spadnu, tak budu na milion střepů… Být Tebou, tak si dělám, co se Ti zrovna zachce… No a tak jestli chceš, buď třeba bez reakce. Čas ale stále plyne a proto zdá se mi, daleko zábavnější postavit vzdušný zámky hluboko pod zemí. Třeba tam vysoko na dně zamčené komnaty, je ten dílek co hledám a najdeš ho zrovna Ty… No a nebudeš vědět co s ním, jenže dokud nezačneš jednat tak ti nenapovím! Víš, on Vesmír je nekonečný, chápeš…?

5/5 (3)
Emoce?
3
avatar

0