Povídka

Štěstí z pouti

Štěstí z pouti

Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omylech, chybách a spíše hloupostech skončil na ulici. Před čtrnácti dny mě vyhodili z bytu a já s jednou papírovou krabicí mých dokladů a pokladů, bydlel pod mostem.

Standa, což byl zkušený bezdomovec, mě zasvěcoval do tajů sebeuživení. V jeho případě šlo spíše o sebeuchlastání. Nicméně jeho pomoc byla neocenitelná. Dnes je sobota. Na náměstí se koná pouť a já procházel mezi stánky, hledaje něco, co by bylo zdarma. Mám v kapse poslední dvacetikorunu. Každý den se však něco najde v popelnicích, nebo za supermarketem. To mě také naučil Standa. Můj oděv je ještě zachovalý a koupal jsem se ráno v rybníku, takže jsem bez ostychu kroužil mezi uzeninami, pivem či sladkostmi, aniž bych byl nápadný. Došel jsem až ke stánku se štěstíčky. Jedna obálka, dvacet korun. Sáhl jsem do kapsy a vyndal minci. No co, moc radostí si v životě neužiju. Standa mi když tak pomůže. Přistoupil jsem k staršímu vousatému pánovi, který by mohl ve filmu hrát Boha a podal mu dvacku. Pak jsem natáhl ruku a vybíral si, kterou obálku mám vytáhnout. Bůh se usmál a vedl mou ruku na místo, kam bych sám asi nesáhl.

„Tady to bude pro vás lepší,“ zamručel a já nahmatal jednu obálku, která byla tak nějak jiná. Zdála se mi teplejší, než ostatní. Poodstoupil jsem a obálku otevřel. „Žena, která stojí za tebou, bude tvá manželka.“ Stálo na lístku a já zalitoval dvacetikoruny. Potom jsem se otočil a dva metry za mnou stála dívka, která vypadala, jako by vypadla z chudobince. Když mě uviděla, zašklebila se a nastavila proti mým očím lístek. „Muž, který si koupí další lístek, bude tvým manželem.“ Stálo na jejím papírku. Dívka se podruhé zašklebila a odešla. No nic, mám, co jsem chtěl.

Delší dobu se nic nedělo. Každý den mi připadal stejný. V popelnicích najdu pár zálohovaných lahví, za supermarketem trochu nahnilé zeleniny, ze které se dá vykrájet to lepší a když si se Standou koupíme bujon a brambory, zbude i na víno. Den noc den noc. Stále stejná písnička.

 

Asi po měsíci jsem lovil v popelnici, u které právě odkládali stěhováci odpad z bytu, zřejmě kohosi zemřelého. Co se dalo prodat nebo jinak zužitkovat, naložili a zbytek odložili ke kontejneru. Když svou práci dokončili a odjeli, podíval jsem se na hromádku. Mimo ošklivých odřených židlí tam stál i rozpadající se sekretář. Jen tak zběžně jsem projel zásuvky a v jedné byla kromě bezvýznamného nepořádku zapomenutá, krásná, plechová krabička od mýdla. Otevřel jsem ji a ztuhnul jsem. Uvnitř byly naskládané peníze do ruliček. Honem jsem ji zavřel a strčil do kapsy.

Standa doma (pod mostem) ještě nebyl. Spočítal jsem peníze a uvědomil si, že s nimi mohu být bez práce živ asi dva roky. Nenávidím toto město. Odjedu jinam. Napsal jsem Standovi poděkování a nechal mu tisícovku. Stejně ji prochlastá. Potom jsem vzal svou krabici s poklady a šel na nádraží. Koupil jsem si lístek do vzdáleného města. Je to dostatečně daleko, aby mě nepříjemné vzpomínky, známí a Standa nikdy nedohonili.

 

Měsíc po velkém třesku, jak jsem říkal dnu, kdy jsem tak lehce zbohatl, jsem byl na dobročinné akci. Nehýřil jsem penězi, ale rozhodl jsem se, že část svého nálezu věnuji na charitu. Práci i bydlení jsem už měl a tak jsem se nemusel obávat, že bych opět putoval za Standou. Charita podporovala dívky s poruchou stravování, neboli s nemocemi bulimií a mentální anorexií. Dal jsem se do řeči s pánem, jemuž takto zemřela slečna, kterou si měl brát. Netušil o její nemoci, a když to zjistil, bylo pozdě. Stalo se to dávno, ale on dodnes této nadaci pomáhá. Ukázal mi fotky své bývalé nastávající a já uznal, že jsem na správném místě. Věnuji jim finanční částku na podporu léčby a prevence.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0