„Jak šlo testování subjektu 001?“ zeptal se Adam tiše, ale s patrným zájmem v hlase.
Andrea se na okamžik zamyslela.
„Podle doktora Vorma probíhalo vše hladce. V polovině testu jsem odešla do kanceláře. .. myslela jsem na tebe. Chtěla jsem v klidu sledovat přijímaná data na monitoru,“
odpověděla unaveným hlasem, který zněl jako ozvěna něčeho hlubšího — vyčerpání, možná i výčitek.
Adam se zastavil. Bez váhání ji objal.
„Věřím ti, že jsi chtěla jít se mnou,“ řekl s empatií, která zněla opravdově.
Ale jen on sám věděl, že jeho důvěra už nepatří nikomu jinému než jemu samotnému.
“Teď už věřím jen sobě. Nikomu jinému.”
Andrea se k němu jemně přitiskla.
„Mohu dnes přespat u tebe?“ zeptala se tiše, téměř neslyšně, jako by se bála odpovědi.
Adam se na ni podíval. Její oči byly unavené, ale v nich se zračila touha po klidu, po bezpečí. „Samozřejmě. Ale co kdybychom si nejdřív zajeli na večeři?“ navrhl, snaže se zachovat normálnost, kterou oba postrádali.
„Raději si něco objednáme. Chci být s tebou. .. sama,“ odpověděla Andrea a její hlas zněl prosebně, nebyl to návrh.
Adam přikývl. „Tak půjdeme,“ řekl a pokusil se úsměv, i když uvnitř cítil neklid.
“Je to správné? Je to skutečné?”
Andrea souhlasně přikývla a přivolala výtah. Chvíli stáli v tichu, než se ozvalo cinknutí. Dveře se otevřely a oni vstoupili dovnitř. Andrea zmáčkla tlačítko „0“ pro vstupní halu.
Výtah se rozjel. Adam konečně pocítil změnu tlaku — fyzický důkaz, že se něco skutečně hýbe.
Andrea se k němu nenápadně tiskla. Její blízkost byla hmatatelná, ale zároveň neuchopitelná. Adam nevěděl, co si o tom má ve skutečnosti myslet. Její dotek byl skutečný, ale jeho význam zůstává nejasný.
Přesto ji objal. Ne proto, že by věřil v pravost okamžiku, ale protože to bylo příjemné.
I kdyby to byla jen iluze. .. aspoň na chvíli to zahání prázdnotu.
Výtah ukončil jízdu v hale. Dveře se otevřely do vstupní haly, která působila jinak než předtím. Méně sterilně. Méně odtažitě. Adam vykročil jako první, Andrea ho následovala.
Za recepčním pultem seděla ta samá žena. Tentokrát se usmála. Ne strojeně. Ne jako součást protokolu. Její úsměv působil opravdově. Teplý. Lidský.
„Jak to šlo, pane Adame?“ zeptala se klidně. „A. .. máte rád vůni borovic?“
Adam ztuhl. V hlavě mu vybuchla vzpomínka. Rybník. Andrea. Slunce. Borovice. Prstýnek. Dítě. *Jak to může vědět? * „Nevím,“ odpověděl stroze. Otočil se k Andree. „Pojďme.“
Hlasité předčítání