Asi o deset minut později, přemluvili žáci paní učitelku, aby se mohli jít podívat do jednoho místního obchodního domu, který stál asi 1 km odtud. Cesta uběhla podezřele rychle. Dům byl třípatrový, Tereza šla až do toho posledního, kde byly hračky. Vůbec nechápala, co dělá, vybrala si jednu maketu mobilního telefonu, šla ji zaplatit k pokladně. Tam vše proběhlo v pořádku. Ale, když se vracela, přepážka s alarmem, který byl na ni připevněn, začala pípat. To už ji hledala Štěpánka Pilná, protože měli být všichni dávno seřazeni, připraveni k odchodu na vlakové nádraží. Čas se pro Terezu najednou opravdu závratně zrychlil.
Cesta vlakem
Dívka si vybrala volnou sedačku, až na úplném konci vlaku. Podívala se před sebe a najednou spatřila něco, co by spousta ,, normálních´´ lidí považovalo za nevídané, ba dokonce nemožné. Byli to dva andělé, svým vzhledem připomínající ženské pohlaví. O někom neoznačeném si spolu povídali, Tereza měla takový zvláštní pocit, že ten někdo je ona. Cestou, ještě za jízdy vlaku, propustili jednoho malého chlapce. Popřáli mu hodně štěstí.
Poslední jejich slova byla: Vždyť stejně nakonec vstoupí na špatnou cestu. Dali ruce k sobě jako při modlení a dívce najednou začal zamrzat mozek. Připadalo jí to jako chvíle, dívala se do svého klína, když opět vzhlédla, byli pryč.
Poslední zastávka
Vlak jedoucí do Kladna hlásil poslední zastávku. Paní učitelka si o několik míst dál povídala s žáky a prohlížela jejich pořízené fotografie. Tereza, jenž měla velice dobrý sluch, zaznamenala každé slovo. Jejich rozhovor dosáhl kolosálního maxima ve chvíli, kdy na jedné z fotek spatřili dívku s mobilním telefonem. Ovšem, do tohoto úseku se ta žena nezapojila.
Cesta domů
Když všichni vystoupily z vlaku, paní učitelka je zavedla k hlavní silnici před nádražím. Otočila se k Tereze a vypadala nanejvýš vyděšeně. Že by se snad bála toho, jestli náhodou nevyužila služeb diktafonu, které telefon nabízí?
Bála se snad toho, kdyby to byla pravda, že by se někdo mohl dovtípit její heslovité, nepřímé šikany?
Poté ji poslala domů.
Tereza procházela Václavským náměstím lehce, jako nikdy před tím. Lidé jí najednou připadali tak laskaví a přátelští, jak jen to bylo možné. Měla pocit blaženého šimrání po duši.
Hle, vůně mého syna jako vůně pole,
jemuž žehná Hospodin.
Dej ti Bůh z rosy nebes
a zežírnosti země,
i hojnost obilí a moštu.
Ať ti slouží lidská pokolení,
ať se ti klanějí národy.
Budeš panovat nad svými bratry
a synové tvé matky se ti budou klanět.
Kdo prokleje tebe, bude proklet,
kdo žehnat bude tobě, sám bude požehnán.
Doma, venku a opět doma
Jen co odemkla dveře svého bytu, všechny členy rodiny radostně vítala. A nádavkem, byla odměněna téměř pohlavkem, vyslána do světa nákupu. To jí ale vůbec nevadilo. Kromě obvyklých surovin, které měla na seznamu, si do nákupního košíku přidala dva balíčky MAXI brambůrek. Ty doma snědla na posezení. Tedy, spíše na poklečení.
Poté se šla učit fyziku. Byl to jeden z jejích nejoblíbenějších předmětů, ačkoliv studijní výsledky tomu ani z desetiny neodpovídali.
Hlasité předčítání
