***
Seděl jsem na posteli a prohlížel si jizvu na ruce. Nikdy jsem o ní nikomu neřekl. Nemělo by to být možné. Už tři roky nic na světě nedokázalo porušit lidskou kůži. Ani lidskému tělu jakkoliv uškodit. Až na pár oblbovacích léků. Nemělo by to být možné. Ale tenhle chlap mě nějakým způsobem říznul. Možná jsem výjimka. Možná jsem smrtelný.
Z myšlenek mě vyrušil pohyb. Otočil jsem se a viděl, jak vstává ze země a zmateně se dívá kolem.
„Pořád si nic nepamatujete?“ zeptal jsem se klidně.
Vypadá to, že už je sám. Jen zakroutil hlavou. Už to byl on. Uklidněně jsem se usmál a ukázal na televizi. Z kapsy pláště jsem vytáhl disk a strčil ho do přehrávače. Naznačil jsem, ať se posadí. Došel před televizi a jako poslušné dítě se posadil.
„Tohle vám pouštíme každé ráno. To vám probudí vzpomínky. Hlavně zůstaňte v klidu.“
Zmateně se na mě podíval, ale neříkal nic. Na dálkovém ovladači jsem zmáčknul ‚Play‘ a sedl si na vedlejší postel.
***
Prvně se objevil nápis. 12. 9. 2023. Pak nastal na obrazovce chaos. Spousta lidí pobíhala ze strany na stranu a před nimi stála novinářka se zděšeným výrazem v obličeji. Neustále křičela do mikrofonu, ale přes hluk okolí ji nebylo rozumět. Až v chaosu utkvělo jen šest slov.
„Prezident Spojených států Amerických byl zastřelen!“
Poté se na obrazovce objevil další novinář, tentokrát ve studiu.
„Hrozivé zprávy o atentátu prezidenta byly potvrzeny naší vládou. Jeho dočasný zástupce vyhrožuje jadernou odpovědí.“
Další střih.
„Americká vláda právě vystřelila dvě jaderné hlavice na Afghánistán.“
Pak se objevil další nápis. 2. 11. 2023 / Den Života
Na obrazovce se objevil žena v bílém plášti. Chvíli tiše zírala do kamery, než promluvila.
„Ano, Afghánistán byl zasažen zbraněmi hromadného ničení. A ano…,“ odmlčela se.
Záběr přešel na tiskovou síň, ve které seděla. Tisíce novinářů tam stáli namačkaní jeden na druhého, všichni tiše vyčkávali odpověď.
„Nevíme jak je to možné,“ pokračovala, „ale při útoku nezahynul ani jeden člověk. Vlastně nikde, na celé Zemi nezemřel jediný člověk. Ač to zní absurdně, tak to vypadá, že jsou lidé z nějakého důvodu nezranitelní. Pokud byste kdokoliv viděli jakýkoliv případ zranění, tak prosím kontaktujte místní úřady.“
Potom se na obrazovce objevil záběr z nějakého dokumentu.
„Poslední zaznamenanou smrtí se oficiálně stala Karin Katjova. Zemřela 2. listopadu na následky pádu z výšky.“
Na obrazovce se objevil obrázek mladé zrzky s brýlemi a vytetovaným smajlíkem na pravé tváři.
„Ten den byl Americkou vládou zaznamenán jako takzvaný Den Života, a stal se tak často používaným časovým pojmem, že se od ledna dalšího roku začal letopočet oficiálně počítat jako Rok 1, po Dni života.“
Střih a započal chaos. Záběr na ulici, kde dav lidí střílí po všem okolo. V pozadí dva mládenci znásilňovali nějakou dívku, která se pokusila jednomu z nich bodnout nůž do ramene, ale ten se o něj pouze zohnul. O chvíli později dopadl na zem nějaký chlapec, který skočil z blízké budovy. Po dopadu se opět zvedl a utekl pryč. A tím vším se prolíná hlas nedalekého kněze.
„Lidé, nebuďte slepí! Bůh vás trestá za naši válku věčným životem v tomto pekle! Brány ráje jsou pro nás zavřeny!“
Hlasité předčítání
