Zabít ty, které miluju
Vlastně bych se v tom směru nic nelišil od Toho, kterého mnozí z nás vzývají. Dobrý Bože, kolik jsi jich z nás už ve jménu Svém utratil. Teodicea sem, tediocea tam, teodicea bůhvíkam. Dokonce i na Malého prince jsi poslal hada. A to už zavání faulem. Dávám Ti Bože žlutou kartu. Když něco podobného uděláš podruhé, budeš mít distanc a nebudeš se moct aspoň na dva eóny vrátit do hry. Jsi-li nanejvýš spravedlivý, jistě i pravidla dodržuješ. Malý Princ to dělal vždycky. Mlčení je souhlas. Díky.
Neber to jako alibismus, ale nechtěl jsem Tě urazit. Jakkoli jsem nevěřící, přemýšlím o Tobě možná mnohem víc, než mnohý věřící. Má hereze spočívá v tom, že se odvažuji tvrdit, že má potřeba věřit v Tebe je stejně velká, jako Tvá potřeba, abych v Tebe uvěřil.
Polštáře z kopretin
Víno na kuráž a pomilovat markytánku. Bradburyho Cecy v hlavě desátníka i markytánku. Leží spolu na polštáři z kopretin v podivné trojjediné směsici. Můžeme se ptát, k čemu jsou kopretiny. Alence to jen zamotalo hlavu. Stojí to za tu námahu zvednout se a nasbírat kopretiny a uvít z nich věneček. Malí princové a Alenky kladou občas moc podivné a nepříjemné otázky. Má mě rád(a), nemá mě rád(a). Utržené lístečky kopretin jako polštář pokrývají zem. Z utržených konečků živých lístků se polštář zbarvuje do karmínu. Ještě nevyprchaný život rozehřívá svým teplem vzduch nad ložem a fata morgana začíná nabývat určitějších, ale nikoli realističtějších tvarů. Poutníka rozbolely nohy. Odkládám hůl a uléhám vedle desátníka, markytánky, Alenky a Cecy. Popijeme karmínového vína.
Vychází slunce
„Strejdo, seš odvážnej?” zeptal se mě trpaslík, který přivedl svou nervózní maminku k mému stolku na letní zahrádce něčeho, co nebyla ani kavárna, ani hospoda. „Neotravuj pána,” řekla nervózní maminka, „a pij pořádně,” dodala trochu nelogicky. V tom okamžiku jsme si nebyli jistí, já natožpak trpaslík, komu z nás to patří. Měl jsem před sebou půllitr piva a griotku, z obého jsem ucucával, trpaslík měl nějakou bublinkovou vodu, do níž měl zabodnuté přelomené užužlané brčko. To nás sblížilo. Oba jsme měli pocit, že nás někdo neoprávněně a nespravedlivě plísní. „Já piju pořádně, řekli jsme oba zároveň,” a já jsem ještě dodal: „Platíš pivo. A vůbec mě neotravuje.” Tak jsem poznal Trpaslíka. To velké T na počátku je zcela adekvátní, poněvadž je to zatím největší trpaslík, kterého jsem v životě poznal. Je rozhodně větší než velká řada běžných obrů. Oči měl modré, žíhané drobnými žlutými žilkami slunce prodírajícího se mraky. Měřil šedesát centimetrů.
Hlasité předčítání
