Z blaženosti lásky
se zemdlení ve stínu stromů na zahradě sešli,
aby vyhledali prostor z louky prosluněný,
kde nadáli se spočinutí, jímž v páru by se vešli
do plánu léta babího, než v soumrak podzimu se změní.
A byly to chvíle přeslastného zapomnění,
když třetího dne líbánek jejich myrta voněla naplno,
leč z posledních sil jitra, jímž z noci žáru
počala blednout jako měsíc v ranním kuropění.
Ona již přivykla na stinné kouty nevraživé,
z nichž do duše padá chlad a dům je jich všude pln,
však cítila kdes pod povrchem touhy nyvé,
že lásky jejich jas je plný temných skvrn.
Když v nečinnosti vášeň malátným vyčerpá se ránem
a tělo bez mízy svou nezávislost pohybu si prosí,
to člověk s prudkostí by rozletěl se do kraje,
jen zvěděl by, že zbavil se pout, jež navléci si musí.
Tak z přemíry lásky často dostaví se nuda,
není-li úniku, kam by pohled milencův účelně se zaměřil.
On utápěl se ve vlnách zmateného snění,
když Ona přitiskla svá ňadra na jeho hruď
ve snaze ověřit si důvěrnost, s níž lásku její vydražil.
Ach, její krása sluncem v nahotě se skvěla
oblou pevností ve štíhlé dóze těla.
On navracel se z končiny,
kde samoten chtěl vyslovit formuli života,
v níž Ona nemohla mu stačit,
když prs své ženy rukou stisk,
až vykřikla – ach, jaký mu tím vzešel zisk!
Její tělo v záchvěvech se zavlnilo
a plodu jeho zárodek kdes ztajený se vynořil,
tak s nebývalou rozkoší sám dravost její pokořil.
Pak na deku jako kouzlem omámený pad
a z hloubi duše divil se své krvi šílené a vroucí,
když z vášně ženy orgastický had
mu silou rozkoše pronikl až k srdci.
To s bolestí již hraničil akt lásky,
jenž vykvetl z pohrdání.
On dříve se však v srdci úzkostlivě lekl,
aby lásku její neztratil:
Ta rozkoš zrodila se v Strachu!


























