Naštvaně jsem vydechla:
,,Nechci být s tebou ve věži! To je skoro tak stejné, jako brečet ve vězení!”
Marmond zlostně zasyčel:
,,A co tedy chceš? Radím ti… uklidni se!”
Vysmekla jsem se mu a chtěla utéct, ale najednou to nešlo. Zastavilo mě Marmondovo kouzlo. Než jsem se zhroutila k zemi, tak mě vyzvedly stíny a přenesli mě k obrovi…
–Obr Ínemak ztrácí trpělivost–
,,Mám tě dost! Děláš si co chceš, takhle už to s tebou dál nejde!”
Zlobil se na mě obr, sotva mě Marmondovy stíny přivedly do hradu v Temnovišti.
Seděla jsem zhrouceně na zemi a brečela, protože jsem nechtěla zpátky do vězení, ale ani vůbec mě nelákalo trčet s Marmondem ve věži…
Marmond s obrem usedli u stolu s pohárem v ruce. Marmond byl nezvykle zamlklý.
Ínemak se rozhodl. Pokýval na mě.
,,Nemůžu tě u sebe dál nechat, když nejsi schopná uznat svoji vinu a trest! Nezasloužíš si tu vůbec být! Pošlu tě s Marmondem k Normanovi. Zákaz Ohyna platí dál…!”
Ínemak se na mě zle podíval:
,,Ohyna jsem dal obnovit v temně rudém ohni. Vy dva se nesmíte vidět…už nikdy!”
Když Ínemak domluvil, tak Marmond vstal od stolu a uklonil se obrovi. Obr na něho zavrčel:
,,Hlídej ji a žádný Moran!”
Marmond na to pokývl. Potichu řekl:
,,Jak si přeješ můj pane!”
Ínemak taky vstal. Šel mě zvednout ze země. Brečela jsem za Ohynem. Zavrčel na mě zblízka:
,,Neopovažuj se zase utéct!”
Varoval mě obr a myslím, že když jsme s Marmondem odcházeli, tak si oddechl.
–Hádka s Marmondem cestou k Normanovi–
Marmondovi se k Normanovi se mnou vůbec nechtělo. Vlekl se pomalu temným lesem a celou cestu mi domlouval kvůli Ohynovi, až mě to rozčílilo.
Zařvala jsem na Marmonda:
,,No a co! Tak už mi o tom nic neříkej! Bolí mě s tebe hlava!”
Marmond se zastavil a zakroutil na mě hlavou.
,,Mám tě stejně dost, jako obr! Vůbec nechápu, proč tě nezavřel už dávno do truhle!”
Zamračila jsem se na Marmonda a zlostně na něho křikla:
,,Taky se divím, proč do truhle už dávno nezavřel tebe!”
Marmond mě chtěl praštit, ale stačila jsem uskočit. Rozběhla jsem se a utíkala do tmy. Všude kolem mě děsily různé příšery, které se schovávaly za stromy…Marmond řval na svoje stíny, aby mě přivedly zpátky k němu. Tak mě zastoupily cestu a odnesly k Marmondovi. Objal mě… Omlouval se. Zhroutil se i se mnou na zem a vzlykal, jak je nešťastný, že ho obr poslal se mnou k Normanovi. Vadilo mě, že Marmond brečí a přitom mě tiskne k zemi.





















