.
.
34:02
Pozdě večer onoho rekonstrukčně neúspěšného dne se detektiv Murdoch sedící za stolem jeho kanceláře pokouší pastelkami nakreslit postavičku Lydie, zhruba tak čtyřicetileté nemluvné slečny postižené zřejmě těžkým autismem.
Která vytvořila celé tohle banální dioráma prostorového modelu ulice Cherry Lane ve stavu vtírajícího se simulakra.
Aby dokončený pastelkový výtvor posléze v rámci forenzní rekonstrukce původní situace místa činu umístil do dekorace verandy.
Tedy na zvyky života slečny Lydie opodstatněné místo – opodál oněch kulisových siluet po celé jejich životy jen papndeklových diváků.
Jako součásti čehosi, co by jako celek bylo přípustné žánrově zařadit i do kompetence autorské kategorie označované v naší dnešní současnosti jako art brut.
Neboť celý model předměstské ulice byl výsledkem aktivity kohosi, tedy autistky, které v jejích časech před pouhým stoletím, kromě jiných adjektiv, přináleželo i medicínsky respektované dobově odborné označení geniální idiot.
.
.
„Často u nich chybí oční kontakt, který pro ně může být nepříjemný až paniku vyvolávající. Mívají také omezenou mimiku a gestikulaci nebo nerozumí těmto signálům u druhých.“
.
“Geniální idiot” je oxymóron, který označuje osobu s mimořádnou inteligencí, jejíž chování je však zároveň iracionální nebo hloupé. Tato kombinace naznačuje rozpor mezi vysokou kognitivní schopností a nízkou sociální či praktickou kompetencí, kdy se „genialita“ projevuje v paradoxních a nečekaných situacích.
.
„Žije v jiném světě, a nemá moc ráda lidi.“
.
.
Nechci se rouhat vůči jejich psychickým omezením, ale připadá mi, že tvůrčí idiocie takového druhu, jež oprošťují vyprávěné příběhy od oněch pro běžné publikum obvykle nejzásadnějších vnějškových okolností zpodobovaného všedního světa, mají více nežli jen cosi společného s repertoárem, který jsem si za roky mého soustředěného zájmu navykl řadit pod označení žánr quirk.
.
.
[ bylo pokračováno – jakož ještě pokračováno i bude ]
.
Hlasité předčítání