V lednici mrznou klíče od noci,
na moji lebku padá bezmocí
rezavá poklice z babiččiných časů,
zatímco tramvaj v prachu ztrácí trasu.
Pavouk si stříhá nehty na půdě,
zatímco rozum visí na budce.
Gauč voní zatuchlinou a starým peřím,
na lásku v tomhle městě dávno nevěřím.
Žralok si plave v hrnku kakaa,
kde stárne škraloup, co mě okouzluje.
Vrána v podprsence křičí na hvězdy,
zatímco kloš už spí na dně korby.
Vlezu si hrdě na ten nejhnusnější hnůj,
být měsíčkem – to je teď úkol můj.
A kapesníček, ten vám potřísním s gustem,
hlenem a slzami, co kvetou pod trusem.
Tak skočte do kaluže, ať to stříká,
mor už nám tiše hraje do knoflíka.
