U stolu sedí muž a místo hlavy má šťavnaté zelené jablko. Krásně se leskne a každý by se do něj zakousl. Kdyby mohl. Kdyby to nebyl pokus o vraždu. Muž nemá nos, oči, ústa ani uši, a přesto cítí, vidí, mluví a slyší. Ve všem ostatním je to obyčejný muž s obyčejnými dlaněmi, obyčejnými chodidly a docela obyčejným břichem.
Pomaloučku jako hlemýžď, sune se k němu starý číšník s hrbem a druhou bradou.
„Dáte si něco?“ Jeho hlas je tichý, skřípavý a stejně pomalý jako jeho krok.
„A co byste mi doporučil?“ odvětí ironicky muž s jablkem místo hlavy.
„Možná koláč, žemlovku, cider nebo mošt.“
„Jste velice vtipný. Nic si nedám, jak bych to asi snědl?“
„Nevím, ale naivně jsem předpokládal, že když sedíte v restauraci, tak si dáte něco na pití anebo k snědku.“
„Ne, na někoho tady čekám.“
„Na ježka?“
„Prosím?“ oboří se pan Jablko.
„Jestli čekáte na ježka? Že by si vás připíchl na bodlinky a hezky si vás odsud odnesl.“
„Poslyšte, takhle se chováte ke všem svým zákazníkům?“
„Zákazníci jsou lidé, kteří si u mě zpravidla něco objednávají, v ideálním případě za to i následně zaplatí.“
„Každé pravidlo má svoje výjimky, no ne?“
„Říká se to. Taky se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, a nejbližší strom je venku přes ulici, tak co kdybyste se odkutálel čekat k němu?“
„Tohle už je opravdu vrchol!“ zvýší hlas pan Jablko.
„Vrchol? Říká člověk, co má místo hlavy jablko. Když já byl mladý, nic takového nebylo.“
„Já za svou hlavu nemůžu. Takhle jsem se jednoduše probudil. Zato vaše manýry jsou čistě ve vašich rukou.“
„To je, prosím, omyl. Mě takto vychovali. Já se takový neprobudil. Do mě to táta s námahou tloukl celé dětství, pubertu a potom docela dlouhou část dospělosti. Věnoval tomu celý svůj život. Než natáhl brka. Víte, co mu to muselo dát práce? Kolik námahy a odříkání ho to stálo? A já bych tím měl teď opovrhnout? Jeho jediným odkazem? To bych rovnou mohl plivnout na jeho hrob. To chcete? Abych plival svému otci na hrob?“ Shlédne k němu přes svá opuchlá stará víčka.
„Učil vás být na lidi drzý a sprostý?“
„Rád bych podotkl, že lidé mají hlavy.“
„Já jsem člověk! Třebaže s jablkem místo hlavy, krucinál!“
„Můj táta mě učil říkat lidem, co si myslím. Když už teda trváte na tom, že jste člověk.“
„A přitom na ně nebrat ohledy?“
„Ale vždyť já je beru. Přece jsem vám ještě neřekl, že podle mě by bylo nejlepší, kdybyste se prostě zabil. Protože k čemu je na světě člověk s jablkem místo hlavy? Ušetřete sobě i vašemu okolí trápení a běžte třeba skočit z mostu. Anebo ne, mám lepší nápad, strčte hlavu do mixéru, třeba z vás bude alespoň chutná šťáva,“ odvětí klidným hlasem.
„Jste odporný, člověče.“
„My tady v kuchyni máme jeden takový mixér, dost velký na to, aby se vám tam to vaše jablko vlezlo.“
„Co kdybyste mi dal pokoj a šel si po svém?“
„Já tady, na rozdíl od vás, být můžu a musím. Já jsem tady od toho placený.“
„Dáte mi pokoj, když si něco objednám?“
„Samozřejmě. To je moje práce. Uspokojovat potřeby platících návštěvníků.“ Ukloní se.
Hlasité předčítání
