Beze slova mě chytil za ramena a zblízka si mě prohlížel. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale jeho pohled byl, jako by četl moje myšlenky. Zamračil se a zamumlal: „Tušil jsem to…“ Nahlas zařval: „Když pořád myslíš na Ohyna, nejsme už přátelé!“
Hrubě mě popadl a vlekl mě k hradnímu vězení. V půli cesty však zaslechl troubení od brány. Odchytávači přiváděli nové zajatce. Obr mě hodil na zem, aby mohl zaplatit, a nařídil, aby vězně odvedli „tam, kam patří“. To byla moje šance – nepozorovaně jsem se proplížila ven z brány a utekla.
Nevěděla jsem, kam jít, ale jedno bylo jasné: musela jsem zjistit, kde je Ohyn. Utíkala jsem až k bráně do podzemní říše, do Silverova království. Možná tam najdu odpovědi.
Silver pořádal oslavu – tančil mezi novými princeznami, když mu jeho strážci přišli oznámit můj příchod. Jakmile mě uviděl, ztuhl. „Co tu chceš?!“ vyjel na mě. „Víš, že sem nesmíš! Jestli se tu objeví obr, všechno zničí!“
„Hledám Ohyna,“ přiznala jsem. Silver pokývl, jako by to čekal. „Není tady. Je na stráži. A dostat se tam? To je nemožné.“
Přesto jsem ho prosila, aby mi pomohl. Silver však jen zoufale zakroutil hlavou. „Nechci mít s obrem další problémy,“ řekl a zavedl mě do zahrady. U zahradní brány mě varoval: „Teď zmiz. A nevracej se.“
Jenže než jsem mohla utéct, objevil se obr. Běsnil, ale Silver ho rychle zarazil. „Nech mě dokončit oslavu. Prostě si ji vezmi a jdi.“ „Vím, že hledá Ohyna,“ zavrčel obr, ale tentokrát se ovládl.
Nechtěla jsem k obrovi zpátky. Couvala jsem. Silver si toho všiml a pokusil se mě uklidnit, ale nechtěně jsem se dotkla jeho žezla. Blesk mi projel tělem, až jsem upadla. Náraz mě srazil k zemi a obrova aura zablikala temným světlem. Silver odrazil obrovu zuřivost dalším bleskem.
V tom zmatku jsem se schovala. Silver i obr si mysleli, že jsem zmizela, a obr nakonec odešel. Silver se vrátil ke svému večírku.
Byla to moje šance. Cesta k Ohynovi byla volná – aspoň jsem si to myslela. Musela jsem zjistit, kde ho najdu. Šla jsem za Děsmanem, který zná všechny porty a brány. Ale ani on mě nechtěl pomoci. „Zapomeň na Ohyna,“ řekl.
Nemohla jsem to přijmout. Sama jsem se vydala zakázanou cestou do bludiště, unavená a zoufalá. Neměla jsem sílu jít dál a sedla jsem si na zem. V tom se objevil obr. Beze slova mě popadl a odnesl zpátky do hradu. Hodil mě na zem a…
Probudila jsem se doma. Bez odpovědí. A bez Ohyna.
Sen,ve kterém jsem umřela
Obr byl divný,když jsem se u něho probrala ležela jsem na jeho posteli, sotva jsem otevřela oči, díval se na mě z těsné blízkosti. Jeho pohled byl pronikavý, plný něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat – zlosti, bolesti? Uchopil mou ruku a přitiskl si ji na své mohutné, tvrdé tělo, přímo tam, kde bije obrovo srdce.
„Tady to bolí,“ řekl a jeho hlas se zachvěl. „Nikdy jsem takovou bolest nezažil. Tohle mi děláš ty. Nevím, jak ji zastavit, jak se jí zbavit. Ničí mě to!“
Hlasité předčítání
