Neviditelný tvor

Abstrakce Horor Záhady

Četba díla zabere cca 20 min.

„To je ale blbost. Proč by někdo chtěl, aby se mi zjevoval neviditelný tvor. Ještě k tomu abych ho zabil a on si ho odnesl jako Levenstýnová svoje kuře.“

„Ten, kdo si toho tvora objedná a potom ho sní, může měnit svět.“

„Tak měnit svět říkáš.“

„Přesně tak.“

„Hele. Mám tě docela rád. Vždycky mi doporučíš dobrou knížku. Ale tohle je teda pěkně praštěná věc, nemyslíš?“

„Jenom říkám, co jsem se dočetl.“

„Tak či onak. Pokud si to někdo myslí, mile rád mu vyhovím. Na světě je magorů spousta. Tak proč z nich nevymámit trochu peněz, co?“

„Taky si tu chodíš často kupovat knihy,“ poznamenal knihomol.

Nadechnul jsem se, že mu odpovím, ale pak jen uznal, že to byl dobrý žert.

A žertovat se mi chtělo do doby, než zase přišla noc. Otevřel jsem si tradičně víno, začetl se do knihy a nechával si čas dělat, co uzná za vhodné. Najednou se ale zhaslo světlo. Napadlo mě, jestli jsem včas zaplatil za elektriku, ale to bylo nepravděpodobné. Místo toho zase spadl ze stolu hrnec. A já se nepodíval na něj, ale na místo, odkud spadl. A věřte mi nebo ne, zahlédl jsem pár žlutých očí. Jen na malinkatou vteřinku. A pak zase zmizel. Docela zřetelně se mi však ten pohled zavrtal do mozku. Přišlo mi to jako šelmí oči. Velké šelmí oči. Ale jinak nic. Žádné tělo, ocas tesáky, zkrátka nic. Rozsvítil jsem.

Obrátil jsem pak do sebe zbytek láhve, až se mi zamotala hlava, zapálil si, sedl si a uvažoval, co dál. Jestli tohle svinstvo opravdu existuje, dost možná mi může něco udělat. Jak se mám asi bránit, když je to něco neviditelné. V opačném případě usnu a vykuchá mě to jako sele. To sotva.

Zhluboka jsem se nadechnul, abych si dodal kuráž, ledabyle vyhodil cigáro oknem, vzal z šuplíku ten nejdelší nůž, který jsem tam našel a zaujal bojovou pozici. „Tak jo ty parchante. Kdo z koho. Buď to budu já nebo ty. Ukaž se mi!“ složil jsem bojový pokřik. Ale kde nic tu nic. Točil jsem se a snažil se najít cokoliv, co by se snad sebeméně hnulo. Všechno však bylo na svém místě. Napadlo mě, jestli mi už fakt nepřeskočilo. Možná bych si měl přece jenom najít ženskou.

Zhruba metr ode mě jsem zaslechl drápy škrábající o koberec. Neváhal jsem a skočil přímo na místo, odkud ten zvuk vycházel. Div jsem si nezabodl nůž do vlastního břicha. Pod čepelí jsem necítil nic než jen podlahu. Vytáhl jsem zabodnutý nůž a prozkoumal díru, která po něm zůstala. Mávnul jsem nad tím rukou a čekal na další indicii. Ta přišla záhy. Kniha na křesle se pohnula. Vyrazil jsem tím směrem, ale ucítil jsem drápy, které se zaťaly přímo do mého obličeje. „Ty svině!“ zaječel jsem a zahmatal po tom. Cítil jsem se, jako ve filmu Vetřelec. Znáte ho, ne? Klopýtnul jsem a skácel se k zemi. Nůž pořád v ruce. Divoce jsem s ním mával všude kolem sebe.

Ozvaly se drápy. Přímo na gramofonu. Hodil jsem ten nůž tím směrem. A uviděl, jak se ve vzduchu zastavil. Chvíli jen visel z ničeho, až spadl na zem. Připlazil jsem se k tomu místu a nůž z toho hajzla vytáhnul. Na okamžik jsem uviděl opět ten pár šílených žlutých očí. Ba dokonce čtyři ostré tesáky, obličej blízký člověku a tělo zase nějaké šelmě. Zavřel jsem oči a máchnul nožem znova. Když jsem je otevřel, cítil jsem, jak mám nůž v něčem zabodnutý. Levou ruku jsem položil tam, kde nůž trčel. A začal do toho ďábelského tvora hlava nehlava bodat. Představoval jsem si, jak z něj lítá krev na všechny strany až na to, že nikde nebylo vůbec nic. Jen čepel, která mé údery zpomalovala, pokaždé když zajela do jakéhosi těla.