Nedaleko

DramaSci-fiSpolečnostUtopie

⏱️ Doba čtení: cca 86 minut

U Lesa

Sandra se ráda po práci zatoulala do své oblíbené kavárny U Lesa. Takový název nesla proto, že měla zadní stěnu celou udělanou jako obrovskou digitální obrazovku, na které se promítal les a život v něm. Bylo to, jako by zákazník sledoval velikým oknem přírodu. Les střídal roční období, zvířata, atmosféru. Takže bylo možné vidět třeba směs listnatých a jehličnatých stromů, na zemi barevné podzimní listí. Z dálky přicházel do návštěvníkova zorného pole jelen, veverka nebo zajíc, občas prolétl pták. Obraz byl doprovázený zvukem, takže bylo slyšet foukání větru, šumění listů nebo dopadající kapky deště. Byl to obraz krásné přírody, kterou Sandra ani ze Země neznala. Celá kavárna byla jako velký srub, lavice a stoly z dřevěného přírodního materiálu s pohodlnými polštářky. U stropu měli vycpaná zvířata, jako vídávala na historických snímcích zálesáckých chat a ve filmech o kovbojích a indiánech. Barman jí hned při první návštěvě řekl, že zvířata opravdu dovezli ze Země a vyobrazují skutečné živočišné druhy. Postupně je nakupovali, jak se příležitost namanula. Navíc v kavárně měli docela slušnou knihovnu skládající se z prosklených vitrín šikovně rozmístěných po zdech a čítajících několik set knih. Pokud si zákazník nepřinesl svoji knížku, mohl si nějakou vybrat a u kávy ji prolistovat nebo začít číst. Pokud se mu kniha líbila, půjčil si ji domů a při příští návštěvě ji vrátil. Sandra to idylické prostředí přímo milovala a nejraději byla, když si šla po práci zaplavat a až po tom sem. Dnes ale návštěvu bazénu nestihla.

Znala barmana Jindru už od své první návštěvy na Měsíci. Byl to krásný smyslný černoch a už tenkrát měla problém od něho odtrhnout oči. Tehdy byl tento podnik jeden z mála kaváren, které v sektoru byly. Dnes už jich existovalo o poznání více, ale Sandra stejně chodila nejčastěji sem. Zřejmě z nostalgie.

„Jak se ti vede, Sandro?“ zdravil ji Jindra, když přicházela k baru.

Objednala si několika rychlými kliknutími prstu na displej. „Výborně, s Ríšou nám to klape a v práci jsme se ve výzkumu také posunuli dál. Tak co víc by si člověk přál.“

„To se dobře poslouchá. Skoro jak pohádka.“

„No tak dobře. Stýská se mi po rodičích. Vím, že se beze mne obejdou, ale nějak se mi začaly vynořovat vzpomínky z dětství. Připadá mi to, že mám podvědomé výčitky.“

„Jestli jsou to pěkné vzpomínky, tak to může být spíše uvědomění, jak moc je máš ráda.“

„Možná máš pravdu. Jsou to hezké vzpomínky. Většinou se mi vynoří záblesky, kdy jsem byla úplně malá, možná kolem čtyř nebo pěti let. Jsou to jen kousíčky toho, jak jsme tenkrát žili. Třeba, když se mnou táta zkoušel hrát tenis. Sotva jsem se trefila do míčku. Úplně vidím, jak mně tenkrát táta učil a moc mi to nešlo. Ale on se vůbec nezlobil ani ho to neomrzelo. Zkoušel to dál a dál. Já z toho byla nadšená. Myslím z toho, že se mi věnuje a je se mnou.“

„A máma ti ve vzpomínkách chybí?“

„Ale vůbec ne. Naopak. Vždy se tam nějak vyloupne. Předevčírem jsem se probudila a zjistila, že se mi zdálo, jak jsme byli na dovolené. Uprostřed hor a všude se rozprostíraly krásné louky. Já s Káťou jsme trhaly kytky. Bylo tam tolik různobarevných květů. A v jednu chvíli Káťa narazila v trávě na zmiji, toho jedovatého hada. Úplně z toho vyjekla. Nic se nestalo, had se staral sám o sebe a snažil se schovat. Ale my se obě lekly a utíkaly za našima na konec louky. Seděli tam ve stínu končícího lesa a už z dálky viděli, jak se k nim řítíme. Když jsme doběhly, máma nás obě líbala za to, jaké jsme jí přinesly kytičky. Pamatuju si, že jsem tenkrát úplně plakala. Ale nebylo to strachem z hada. Bylo to štěstím.“

„To věřím. Zní to krásně. Každopádně takovou louku už asi v životě neuvidíš. Ale je to pro mě dobrá inspirace. Rozkvetlá louka by mohla být dalším motivem na naše vyhlídkové okno,“ usmál se Jindra a ukázal na obrovskou obrazovku. „A také bych mohl zkusit sehnat nějakého pořádného hada.“

„No vidíš, máš pravdu, nemáš zde žádné plazy ani ještěry.“

„To není náhoda. Víš dobře, že většina zde vycpaných zvířat jsou jen dary od ochranářských společností. Je pravda, že jsme jich kontaktovali spousty po celém světě. Takže když vezmeš počet kusů, které tu máme, vyjde ti, že jsme do každého exempláře investovali dost energie. Ale nikdy jsme nevzali zvíře z loveckého odstřelu. A právě v tom smyslu je těžké plazy dostat. K plazům se totiž ochranáři hůře dostávají a obecně se o ně méně zajímají.“

„Tak držím palce. Třeba časem na nějakého narazíš,“ řekla Sandra, vzala si svoji kávu a usadila se do jednoho z boxů. Měla ráda historii, takže není překvapení, že z tašky vytáhla knihu ‘Francouzské revoluce 18. až 20. století‘. Už byla skoro na konci knihy a těžko se jí věřilo, jaké kotrmelce zažila země, které se kdysi říkalo Francie. Jak dramatické události mohly dříve být. Přemýšlela, jestli události popsané v knize byly lepší nebo horší, než ty, které sama zažila na Zemi nebo na Měsíci. V knize vypadaly ty příběhy velmi emotivní až vzrušující, ale také drsné a často kruté. Přesto se jí zdálo, že to byly lepší časy než na dnešní Zemi. Ale na druhou stranu, život na dnešním Měsíci ji přišel lepší, než co četla z historie. Trochu zaváhala, jestli je to opravdu tak nebo je to jen logický závěr řízený tím, že právě nyní je na Měsíci. Ale ne, je to pravda. Mír, klid a jistoty jí na Měsíci činily blaho na duši. Nebyla by jinde spokojenější než zde. Navíc tady má teď Ríšu.

Při té myšlence si uvědomila, že bude muset za chvíli vyrazit k Tomášovi. Pozval Ríšu i Sandru na oslavu jeho narozenin. Sandra se těšila, že možná uvidí i některé další členy řídícího výboru. Zajímalo ji, jací lidé tak významně ovlivňují život na Měsíci a jaké mají názory. Ráda četla knihy o politicích a zákonodárcích. Fascinovalo ji, jaké modely se historicky uplatňovaly a jak politici ovlivňovali chod dějin. Překvapovalo ji, že Měsíc se navenek tváří jako malá rodina, i když už je to tak rozšířená a komplexní komunita. Chápala, že tento experiment čerpá spoustu znalostí z minulosti, aby se vyvaroval předešlých chyb. Ale tak jistě uvažovali všichni, kdo měli možnost a odvahu tvořit nový systém. Ať už to bylo při vzniku císařské Římské říše, Spojených států amerických, První republiky ve Francii, při vzniku Svazu sovětských socialistických republik a tak dále. Příkladů v historii byla spousta, ale vždy se to nějak zvrtlo. Měsíc byl na počátku své epochy a vše tu fungovalo velmi uspokojivě. Jak ale zajistit trvalou spokojenost? To člověk musí jít do podstaty věci, umožnit spokojený život člověka. Myslela si, že nemůže jít o uchvácení moci, ale o nalezení spravedlivého modelu ke spokojenému a naplňujícímu životu. Ale pojmy jako moc, spravedlnost, spokojenost jsou komplexní záležitosti a v čase se měnily. A co naplnění, že by alespoň to zůstávalo pro lidského jedince konstantní, uvažovala. Probrala se ze svého přemýšlení a vyrazila z baru. Platit nemusela, u východu byla automatická detekce odcházejících lidí, která zajistila stržení platby ze Sandřina účtu. Byla celá natěšená, společenského života pro ni nebylo nikdy dost.

Když popřála Tomášovi a s Ríšou předali svůj dárek, tištěnou knihu „Historie Měsíce od počátku až dodnes,“ nechali Tomáše být, aby se mohl věnovat svým dalším hostům. Tomáš měl buňku hodně podobnou té, kterou obývali Sandra a Ríša. Plochou i vybavením se skoro vůbec nelišila. Jedna věc ale okamžitě člověka zarazila, to množství květin. Měl svůj domov skoro celý zelený.

Když se situace s vítáním příchozích a předáváním dárků trochu zklidnila, Sandra se k Tomášovi vrátila. „Máte tu krásnou výzdobu,“ prohodila a pohledem přejela přes stěnu, kde bylo květin nejvíce.

„Opravdu se ti to líbí?“ zvolal a zazářil. „Většina lidí na to kouká spíše zděšeně. Dokonce si ze mě už pár známých dělá legraci, že si tu dělám biologický skanzen,“ zasmál se.

„Ne, je to opravdu skvělé. Proč vlastně nedochází k většímu přenosu rostlinných a živočišných druhů ze Země na Měsíc?“ ptala se Sandra.

„Ono k tomu ve skutečnosti dochází. Jen o tom asi většina lidí ani neví. V nejvýchodnějším sektoru je hned několik sekcí, kde jsou poměrně velké pavilony, ve kterých se snažíme pěstovat a chovat co možná největší počet rostlinných a živočišných druhů. Jednou by to měla být botanická a zoologická zahrada otevřená z velké části veřejnosti a menší část, ale se solidním vybavením by měla sloužit univerzitní komunitě pro účely výzkumu. Je to jeden z programů, který se rozběhl hned na začátku, i když mu z mého pohledu byla bohužel věnovaná nízká pozornost. Problém je, že na takovou aktivitu je třeba dost velkého prostoru a víš, že s buňkami přebytek zatím nemáme. A s tím pak souvisí druhá potíž. Jak běží čas, tak nám na Zemi některé druhy definitivně vyhynuly. Nicméně, i tým vědců už v tom sektoru dnes spokojeně pracuje.“

„To jsem opravdu netušila. To je skvělé. Musím se tam zajet podívat. Alespoň uvidím jiné rostliny, než tu moji kukuřici a řepku. Ale proč se takhle pěkně nevyužívají květiny i ve veřejných prostorách?“

„Ty mně snad čteš myšlenky. To byl totiž jeden ze záměrů, které jsme už dávno projednávali na řídícím výboru. Začít rozšiřovat květiny po interiérech Měsíce a postupně tak vlastně vytvořit téměř přirozené rostlinné prostředí. Ale realita je mnohem komplikovanější, než tahle myšlenka. Problém je, že lidé a designéři veřejných prostor přišli na to, že o květiny a zvířata není zájem. Lidé chtějí obrazovky a na nich vidět mnoho v čase se měnících informací. Od přírody, přes užitečné novinky, po obraz povrchu Měsíce a nevím co ještě. Netuším, jestli je to nedostatkem estetického cítění nebo přebytkem praktičnosti zdejších lidí. Stabilní instalace květin jim zřejmě nerezonuje na srdci, nebo jak jinak to říci. Někteří lidé dokonce nechtějí na Měsíci imitovat Zemi, čistě z principu. Akceptují toto nové prostředí a chtějí ho takové, jaké je. Pak je tu zádrhel s prostorem. Ono je přeci jen těžší plánovat sadbu ve veřejných prostorách poskládaných z buněk, než jak to známe dříve na Zemi na otevřené ulici nebo v parku. Třeba stromy by se sem skoro nevešly, respektive musely by být neustále ostřihávány a udržovány. A hřebíček všemu dávají bezpečnostní a úniková pravidla, která květináče a nedej bože zvířecí výběh považují za překážku k úniku v případě nějakého neštěstí typu požár nebo jiná havárie. A jsou i další důvody, proč to nejde tak jednoduše, ale tím tě nechci zatěžovat. Každopádně máš pravdu, že by to bylo príma a mně se ta představa také hodně líbí.“

„Mohu si nějaké rostliny z těch pavilonů odnést domů? Že bych napomohla šíření květin na Měsíci,“ usmála se na něho.

„Ano. Běžné druhy, které už mají dostatečně namnožené, lidem na vyžádání dávají. Zájem je totiž momentálně minimální. Dokonce dávají i drobná zvířata. Myši, morčata, malé psy nebo kočky. Upozorňuji, že většinou jsou vykastrované, aby nehrozilo neřízené rozmnožení.“

„Myslím, že pro začátek zůstanu u rostlin. Paráda,“ uzavřela to Sandra a dále pohledem těkala po Tomášových rostlinách.

V tu chvíli se k Tomášovi přitočila skupinka známých a Sandra se od něj vzdálila a zamířila k Ríšovi, který se právě blížil se zbytkem džusu v ruce. „Probral jsem tu, co jsem potřeboval a snědl tolik té báječné zmrzliny, že už do sebe nic jiného nedostanu. Musím ještě udělat zprávu z dnešních jednání a rozeslat ji. Vyrazím domů. Jdeš také?“ Přikývla, únava se začala po celém dni rychle dostavovat. Rozloučili se a volným krokem zamířili k přepravnímu tubusu. Sandra uvažovala, jaké květiny by se jim do buňky hodily. Nemohla se dočkat, až je domů přinese, to bude Ríša zírat.