Nedaleko

DramaSci-fiSpolečnostUtopie

⏱️ Doba čtení: cca 86 minut

Večer

Linda se ve špinavém venkovním oblečení posadila na barovou stoličku a dala si nohu přes nohu. Dívala se na Sandru a viděla, jak ji září oči. „Tak je to zase před tebou, jsi pěkně natěšená, viď“. Zapálila si cigaretu a po chvíli přejíždění ukazováčku přes displej zabudovaný v barové desce si objednala míchaný nápoj s bílým rumem. Ten měla nejraději. Sandra zůstala jako obvykle u ledového čaje, byla abstinentka.

„Ano. Těším se, že odtud zmizím a zase uvidím lidi z týmu. Na Měsíci je všechno nějak pronikavější a hlubší, cítím se tam dobře a v bezpečí. Bez mediálního balastu a problémů na Zemi. A také bez cigaret a alkoholu,“ rozesmála se. Zpoza baru vyjelo rameno robota a postavilo jejich objednávku na barovou desku.

„A ani tam nemáte televizi, hrůza,“ navázala Linda. „Vůbec nechápu, že bez ní tolik lidí může být. Myslela jsem si, že dnešní lidé jsou na telce úplně závislí. A hle, na Měsíc se prostě televizní vysílání nepustí a nikdo ani nevrkne. Zázrak,“ zvednuté obočí značilo, že Linda čeká na reakci.

„Není to zázrak. Televize a internet jsou na Zemi hlavní nástroje reklamy a propagandy. Měsíc dokázal, že bez toho chce a dovede žít. Jsou tam jiné mechanismy komunikace. Veřejný video rozhlas a intranet, které jsou v každé buňce. Intranet je sice veřejná síť, ale přesto jí říkáme intranet. Všichni vědí, že je regulovaný, ale vypadá to, že to nikomu nevadí. Z počátku se mi to nezdálo a měla jsem k celému konceptu digitální komunikace podezíravý postoj. Ale pak jsem si na to zvykla a přišlo mi to výborné. Máš všechny nástroje jako tady, mailové, komunitní, chatové, srovnávací, ale ve zjednodušené podobě, vždy je vybrané jedno řešení. Je vše jednoduché na učení a ovládání a k tomu se pak váží relevantnější podkladová data a informace. Samu mě zajímá, jestli to takhle do budoucna zůstane, nebo se obsah zvrhne do verze internetu na Zemi. Myslím do této reklamní džungle zahlcené produkty, které by se nikdy neměly dostat mezi lidi kvůli své pochybné kvalitě; spoustou aplikací, které od sebe ani nerozeznáš, jak jsou si podobné, ale přesto musíš mít účet na většině z nich a neustále tě bombardují nezajímavé novinky; a informacemi, na kterých je pramálo pravdy.“

„To nejsi pak v demokracii, ale v totalitě. Někdo tě omezuje a vybírá za tebe aplikace a informace, ke kterým se dostaneš,“ kontrovala Linda.

„Z filozofického hlediska máš asi pravdu, ale z praktického hlediska se tak žije lépe.“ Usmála se nad větou, která z ní spontánně vypadla. „Ne, vážně. Není to tak extrémní, jak říkáš. Je to jen o tom, že je tam tým lidí, který vybírá aplikace, které se mezi lidi pustí. Zamezují duplicitám podobných aplikací a snaží se vybírat vždy tu nejlepší pro danou potřebu. A co se týče informací, tak to je také trochu jinak. Každý může publikovat, co chce. Nicméně jsou postihy za to, když zveřejníš něco zkresleného nebo dokonce nepravdivého. A roboti prochází web a blokují duplikující se články. Neboli, na informačním serveru je negativní zpráva například o havárii jen jednou a ne jako na Zemi několikrát na různých serverech, vždy s obměnou pár nevýznamných slov či vět, protože článek rozdílní autoři jen kopírují bez skutečného žurnalismu. A mimochodem, to samé platí o pozitivních informacích. A to ani nemluvím o tom, že redaktoři jsou zodpovědní za přidělování priority k článkům. Takže se ti nemůže stát, že první článek je o nevýznamné havárii robota a až někde dole se dočteš o klíčovém rozhodnutí v řídícím výboru Měsíce. A o problémech na Zemi se tam vůbec nepíše, jaká paráda. Jsou to malé věci, ale když to poskládáš, tak to prostě dá lepší výsledek.“

Po chvíli odmlčení Sandra pokračovala: „Hodně věcí je na Měsíci intuitivnějších. Hrozně se mi líbí systém vzdělání. Zde na Zemi můžeš být studentem do třiceti, a když jdeš pracovat, je to vlastně každému jedno, když do práce nastoupí tak málo lidí. Na Měsíci je to úplně jinak. Tam se při návrhu vzdělávacího systému nekoukali na to, jak dlouho můžeš studovat, ale na to, kdy nejdříve můžeš začít reálně pracovat. Pracuje tam totiž skoro každý, protože každá ruka i hlava je potřeba. Navrhli celý systém takhle,“ napila se a hned zase vyprávěla. „Mateřské školky vůbec nejsou. Mámy se pěkně o děti starají a maximálně chodí do kroužků. Do základní školy děti nastupují jako u nás v šesti letech, ale základka trvá jen šest let. A střední škola trvá jen tři roky. Takže v patnácti letech můžeš jít pracovat, začít si dělat první praxi a stát se plně soběstačným, což je dobré pro jednotlivce i pro komunitu. Je to super, protože spousta mladých lidí si chce jít vyzkoušet práci a využívají toho. Jen opravdoví talenti jdou rovnou ze střední na vysokou, která trvá čtyři roky. Mnoho lidí se středním vzděláním se po čase z praxe vrací na vysokou školu, protože si potřebují rozšířit znalosti, aby mohli dělat sofistikovanější typ práce. Víš sama, že v dnešní rychle se měnící době je běžné, že lidé během života potřebují doškolit nebo dokonce změnit obor, takže hodně lidí má dvě střední nebo dvě vysoké školy. Zkrácením trvání škol lze tuhle potřebu mnohem lépe uspokojit a navíc se učíš jen to, co opravdu budeš v práci potřebovat. Pouze lidé, kteří chtějí učit na univerzitě a budoucí vědečtí pracovníci, jdou dělat postgraduální studium a to je pro změnu časově neomezené. Mnoho lidí dělá postgraduál, protože si našlo problém, který chce výzkumem vyřešit, a škola jim dává teoretický základ v podobě studijních předmětů a materiální zázemí formou výzkumných technologií. Je pak na rozhodnutí skupiny mentorů, jestli studenta nechají dál bádat, protože věří v úspěch jeho snažení, bez ohledu na to, jestli se danému problému věnuje tři roky nebo pět let.“ Znovu se napila a dodala: „Když jsem o tom poprvé slyšela, úplně jsem zírala. Vždycky jsem si říkala, že do první praxe strávíme na Zemi zbytečně moc času ve škole a pak jsem zjistila, že na Měsíci to už léta mnohem lépe funguje. A tím, že dělám ve výzkumu, líbí se mi i ten postgraduální systém. Na Zemi pro mě bylo hodně stresující, že ho musím dodělat maximálně za čtyři roky. Výzkum se špatně plánuje. Nikdy nevíš, jak rychle to půjde. No prostě mě koncept vzdělání na Měsíci úplně nadchl.“

„Zní to nějak moc ideálně,“ řekla zvědavě Linda. Jako by čekala nějaké ‚ale‘.

„A to jsem ti neřekla o tom nejlepším. Už na střední škole jsou v druhém a třetím ročníku dny praxe. Většinou je to jeden den v týdnu, někdy dva. Studenti prakticky pomáhají v normálních provozech. A často se stává, že žáci pracují se svými rodiči. Pomáhají buď přímo jim, nebo na jejich oddělení. Když jsem to slyšela poprvé, zdálo se mi to divné, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsme se učili, že za prehistorických dob bylo běžné, že rodiny pracovali pohromadě na statku nebo v továrně. A tohle je určitý návrat k tomuto konceptu, i když v mnohem složitějším světě. V historii třeba dítě pomáhalo ukládat seno. A dnes zase přes počítač řídí robota. Ale nejpodstatnější je, že se udržuje rodinná interakce. Umožňuje to dětem nahlédnout do světa jejich rodičů, být s nimi a docenit, co všechno dospělí umí a jak je mohou předáním vlastních zkušeností dále posunout vpřed. Chápeš, jaký je to rozdíl od dnešního života mladých lidí na Zemi? Je to jak nebe a dudy.“

„A ty jsi to v praxi viděla?“ Zeptala se Linda.

„Ano, jeden kolega měl u nás v laboratoři dceru. Nechal ji připravovat preparáty, bral ji sebou na pochůzky, aby se porozhlédla po areálu. Často si ji někdo z týmu vzal, aby pomohla při rutinních pracích nebo monitoringu. Chodila s námi občas na oběd. Jasně, že z pohledu její produktivity práce to nebyl žádný zázrak, ale měla možnost alespoň se trochu v praxi rozkoukat a navíc v přítomnosti svého táty. Takže i v tak složitém prostředí jako laboratoř to pěkně fungovalo. Fakt. A to říkám já, která nemám dítě,“ vážně se na Lindu podívala.

„Myslím, že ti jen na Měsíci vymyli mozek,“ usmály se na sebe. Linda stále váhala, jestli se na Měsíc také vypravit. Podprahově cítila, že by se jí tam mohlo líbit, ale zároveň se bála, že by ztratila nějakou vnitřní kotvu. Byla jedna z mála lidí na Zemi, kteří jsou stále v každodenním kontaktu se svojí rodinou. Nedovedla si představit, že by byla bez dětí a rodičů. Rodiče byli na případný přesun na Měsíc už příliš staří a děti na Měsíc nechtěly. Podle Lindy měli její dva synové ‚zemskou nemoc‘. Tak doma říkala mladým lidem, kteří skoro nevycházeli z buněk, komunikovali jen přes virtuální svět, konzumovali digitální obsah a pobírali minimální dávky a tak si mysleli, že žijí komfortní život. Ale je to vůbec život? Linda se tou otázkou mořila neustále. Respektovala, že děti mají svůj svět a nechala volbu, jak tráví čas a svůj život, na nich. Alespoň s ní a jejich tátou se vídají tváří v tvář, i když musí chodit ona za nimi, což už přijala jako fakt.

Proto Sandru tak ráda vídala. Úplně z ní nasávala ten rozdíl života na Měsíci od přežívání na Zemi. Ne všechno z toho, co slyšela, se jí na první pohled líbilo, ale nějak cítila, že je Sandra opravdu naplněnější. Pokud to nadšení plynulo ze zážitků na Měsíci, bylo to super, vezme-li v úvahu, že tam strávila v součtu jen tři roky. Z vyprávění vnímala, že mnoho věcí na Měsíci dává smysl, o němž na Zemi už snad vůbec nikdo neuvažoval, pomineme-li pár mocných, kteří ale smysl vidí úplně jinde než většina populace Země.

Vzpomněla si, jak Sandra vyprávěla, že na Měsíci vůbec nejsou demokratické volby. Pokročilejší práce na Měsíci začaly tak, že vše řídil tým odborníků, který měl vojenskou hierarchii a s ní spojenou poslušnost. S nimi spolupracovalo jen pár civilistů. Postupem času se z vojenského řízení přešlo na civilní management a řídící tým se rozrostl až na osmdesát zastupitelů. Žádný z nich dnes není z armády a jsou to na slovo vzatí experti. Nutno říci, že prokázali, že jsou i schopní manažeři. Byli vybíraní a jmenovaní na Zemi. Na Měsíci existuje malá kontrolní skupina, která může člena řídícího týmu vyměnit za člena z odborníků na Měsíci nebo požádat Zemi o nového kandidáta. Volba členů kontrolní skupiny probíhá na Měsíci lidovým digitálním hlasováním na základě odborných a pracovních životopisů. K náhradě dochází při nečekaných vážných nemocech, na konci služebního období, nebo když je potřeba nových schopností v řídícím týmu. Fungovalo to tak na začátku a funguje to již mnoho let. Komunita se jeví jako takové hnutí za lepší společnost. A nikdo se nad tím vůbec nepozastavuje. Žádné populistické sliby. Ani není co lacině nabízet, neboť cíle jsou všem jasně patrné i pohledem z okna. Člověk vidí buď nově postavené buňky a vypěstované rostliny, nebo kamení a měsíční poušť, kterou je třeba přebudovat a osídlit.

Byly spolu v baru dlouho do noci, ale po cestě domů se ke všemu znovu a znovu vracela, v duchu přemílala každé Sandřino slovo. Jelikož nezůstalo jen u jedné sklenky, měla trochu zamotanou hlavu. Proto se hned po příchodu vysoukala ze špinavých věcí a po proskočení sprchou padla rovnou do postele. Poslední její myšlenkou bylo, že možná i té špíny by mohlo být na Měsíci méně. Na Zemi jí totiž bylo tolik, že po návratu z ulice měl člověk svrchník špinavý a mastný natolik, že ho po druhé už na sebe neměl chuť vzít. Z vlasů, pokožky na rukou a obličeje musela špínu úplně drhnout.