„Ale to může trvat celou věčnost.“
„Ano! Správně! Jsi bystrý kluk! Přesně tak! Jo! Souhlasím! Super! Výborně! Celou věčnost!“ zaradoval se a udělal vítěznou taneční kreaci jako nějaký cirkusový komediant.
Pak se sehnul k ohni a ukázal na Viktora, aby se přišel taky podívat.
„Vidíš tenhle plamen? Ten se zvýší, když někdo bude přicházet,“ řekl muž.
Viktor se zadíval do ohně. Pouze na vteřinu. Najednou se rozhostilo ticho jako předtím, když do místnosti vstoupil. Muž zmizel. A mravenci také. Viktor zde zůstal úplně sám. Zatnul zuby, aby se nerozbrečel. Vzpomněl si na svého tátu, který mu říkal, že brečet, když se ztratí, nemá smysl. Je důležité zůstat na místě. Jenomže zůstat na takovém místě?
Posadil se vedle ohně. Bylo mu smutno po babičce. Určitě ho už hledá. A byla to pravda. V tu dobu už po něm pátrala celá vesnice. Bylo to už několik dní, co byl Viktor pryč.
Jeden postarší pár našel asi po týdnu vstup do jeskyně. Prošli ji celou, ale nenašli v ní nic jiného než netopýry a chlad. Nakonec pátrání ukončili asi po roce. Záchranáři pročesali celou oblast, ale po klukovi se slehla zem. Zakrátko po tom babička smutkem onemocněla a zemřela. A život musel jít dál. Dům nakonec koupila mladá rodina.
To všechno ale Viktor netušil. Jen tiše a nekonečně seděl u ohniště a čekal, až se někdo objeví. Už zkusil i projít chodbami, ale bylo to přesně, jak mu ten muž nastínil. Vždycky došel akorát do stejné místnosti.
Měl hlad. Jediné, co se dalo jíst byli pavouci. Těm ale nechtěl ublížit. A tak se jich za čas kolem něj objevovaly celá hejna. Dokonce si je už i pojmenoval. Vyprávěl jim o všech svých zážitcích jeho fantazií a oni mu se zájmem naslouchali. Zhubnul k nepoznání, ale smrt do těchto míst sama přístup neměla.
Jeden z pavouků byl jiný než ostatní. Největší s modrým zrakem a červeným tělem. Byl Viktorův nejoblíbenější. A jako by mu také dokázal promluvit do duše. Slíbil mu, že pro něj cestu ven opatří. A krátce na to zmizel.
Po nekonečné době, kdy Viktor začínal mluvit vymyšleným pavoučím jazykem, si všiml stínu, který jeden z jeho kamarádů vrhnul na zeď. Zarazilo jej, že ohniště vytvořilo takové světlo, aby to bylo možné. Pečlivě jej prozkoumal, když rozeznal, že jeden z plamenů zesílil.
„Haló? Je tady někdo? Moc se bojím!“ zazněl tenký holčičí hlas.
„Ano! Tady!“ zaječel Viktor naléhavě z plných plic. Po zádech mu projela husí kůže.
Z jedné z chodeb vyšla malá holčička. O něco mladší než on. Měla na sobě růžové šaty zamazané blátem a v ruce baterku. Její blonďaté vlásky jí tekly po ramenou jako vodopád a modré prozíravé oči se plnily slzy. Viktor si všiml svého pavouka, který šel poslušně před ní. Přispěchal k němu a vylezl mu přímo na rameno.
„Mám pro tebe vysvobození. Když ji tady necháš, můžeš odejít. Anebo jí můžeš ukázat cestu ven tamtou chodbou, ale zůstaneš zde navždy.“
Viktor pozoroval holčičku. Bylo mu jí líto. Nedokázal si představit, že by ji tady nechal samotnou.
„Ahoj. Jak se odsud dostanu? Ztratil jsem se,“ prosila tenkým hláskem.
„Ahoj! Dostaneš se odsud jediným způsobem. Já odejdu tamtou chodbou. A až zde přijde někdo jiný a vezme to za tebe, budeš…“ řekl, ale zarazil se. Všiml si jiného pavouka, který na něj koukal. Stál zrovna na stejném místě, ze kterého vzal jemu podobného muž v námořnickém a pozřel jej. Ve Viktorově srdci se cosi pohnulo. Holčička pozorovala, jak se rozešel směrem k té zdi. Zvedl pavouka mezi palec a ukazováček. Otevřel ústa, ale pavouk, třesoucí se pod jeho sevřením, jako by chtěl něco sdělit. Přiložil si ho k uchu.
Hlasité předčítání
Paradni zakončení
Opět se mi to moc libilo