Hledám klíč do světa rýmů.
Do říše zrcadel, která zraňují i léčí.
S největší péčí probírám se útržky snů a skutečností,
Co oheň spálil, vítr rozfoukal,
Které však navždy tiše spí v mém srdci.
Někdy je s něhou hladím, mluvím s nimi …
Však ozvěna mých otázek se vrací jako odražený míč.
Ne, nechci je budit.
Jen hledám klíč.
Sedím a kreslím tváře lidí,
s kterými jsem šel kousek cesty.
Vidím jejich postavy, jejich barevné vesty.
Vidím jejich oči.
Unavené, planoucí, prázdné i plné nadějí.
Vidím jejich ústa.
Veselá, i ta, co se nesmějí.
Někteří hledali jiné věci nežli já.
A někteří je i našli.
Někteří nehledali nic
a životem jen prošli.
Čas šel, barvy se slily v jediný odstín šedi,
Hlasy jejich hovoru už opustily hranice přítomna
I minula a zmizely v nenávratnu.
Zůstaly jen jejich odrazy, kdesi ve světě zrcadel.
I odrazy mých slov a činů jsou uzamčeny za vysokou zdí
Kde pod ochranou citadel sní sny o sobě.
Některé v přepychu, jiné v chudobě, žijí svůj život dál.
Ptal jsem se kde, však vítr se jen smál a foukl mi do tváře listí.
Je to štěstí najít odpověď na všechny své otázky?
Bez nadsázky ano. Ale má to jeden kaz.
Bez ohledu na to, co my chceme,
Všechno má svůj čas.
A proto budu v míru i nadále pokračovat v hledání,
Obracet spící útržky své minulosti, a tiše s nimi hovořit.
Však nyní už vím, že v okamžiku poznání,
Útržky splynou v obraz, který dostane svůj rám.
Pak klíč, co tolik hledám,
Najde si mě sám.
Hlasité předčítání
