Oxymorón budoucnosti

Čas letí jako vzduch, ani se neohřeje a už je pryč. Lidé se pořád za něčím hodí a najednou zjistí, že jsou tam, kde nikdy nechtěli být a ani neví, jak se tam dostali. Život je něco jako zima. Náš čas má podobu stromu zahalujícího se do sněhové peřiny. Ten sníh je na nás někdy tak těžký, že nám může zlomit naši větvičku, někdy nás i vyvrátit z naší domoviny. Den za dnem na nás padají další a další vločky a my nikdy nevíme, která z nich bude ta poslední. Kdykoli se procházíme lesem, můžeme se rozhlédnout a zjistíme, že je tam tolik různých stromů, jako je lidí. Velcí, malí, bohatí, chudí, krásní na pohled či dobře stavění. S člověkem je to obdobné. Každý z nás je jiný, ale něco máme všichni přece jen společné. A tím je naše zemina, náš domov. Ať je každý z nás jinačí, všichni jsme nakonec stejní. Rozdílnost každého z nás vytváří stejnorodost všech lidí. Sníh se tváří také jako jedna velká tíha na stromě, ale když se člověk podívá blíže, vidí, že jsou to jen malé, maličké vločky. Člověk má pořád nějaké problémy, které se nakonec můžou nakupit a vločky strom zlomí. Ne každý stromek je však stejně silný. To, co je pro jednoho neskutečně těžké, je pro druhého každodenní náplň života. Proto si myslím, že by na sebe měli být lidé hodní a začít se více starat a zajímat se o stromky kolem sebe, o své okolí. Nakonec totiž všichni padneme k zemi, ať už silou sněhu nebo větru. Všichni se nakonec sejdeme tam někde nahoře. Do té doby však záleží na každém stromečku, jak se svým sněhem naloží. Věřím, že vřelejší osoba dokáže rozpustit více sněhu a dokázat více, než si sám stromeček o sobě myslí. Může přijít obleva a všechny stromky budou vyhřáté sluncem a bez sněhu. V takové době se však objeví vítr, hromy nebo blesky, které stromky budou ohrožovat zase jinak. Stejně je tomu i u lidí. Všechny nás potká nějaká starost a životní nouze. Jen mi však musíme shodit náš sníh a začít vyhlížet Slunce.