„To se mi snad jenom zdá!“ vydechla překvapeně. Ano, nemůže se mýlit, neuniklo jí, že Jana je v očekávání. Zřetelně, když stála z profilu, viděla její nově se rýsující bříško. Šťastně a noblesně dávala ho světu na obdiv. „Bože, to snad ne!“ pronesla Daniela nevěřícně. Stála tam, osamocená, v mrazu, čas a prostor naprosto znehybněl. Jen se mlčky dívala.
Tehdy si Daniela poprvé přála jeho smrt. A nehybný výraz strnulé tváře zoufalé ženy prozrazoval velkou, nezvladatelnou nenávist. Od té doby smrt pro Adama již nedokázala vytěsnit z mysli. Toto nesmyslné přání stalo se zbožným – stalo se její modlou. Nic nedbala námitek podvědomí a svědomí, varující ji, jak nebezpečně se chová. Neviděla ani nebyla ochotná připustit jiné řešení. Žádné jiné řešení, za daných okolností, v jejích představách neexistovalo. Zvláštní a příjemně uspokojivá byla euforie vidiny Adamova konce, tyto šílené představy jí dávaly jedinou naději na klidný život, přesně podle vlastních představ: v náručí se svou milovanou dcerkou. To ona je Anetky maminka, tak proč by ji měla vychovávat jiná žena? Žena, která již brzy bude mít vlastní dítě? Ptala se do mrazivé noci.
„Anetku už mi potom nikdo nevezme!“ zašeptala rozrušeně do ledové tmy. Rty semknuté bolestí, brada se jí nekontrolovatelně roztřásla, chtělo se jí křičet zoufalstvím. Ovládla se, jen nešťastné slzy přimrzaly na tvářích, neuvědomovala si svou, v osamoceném zoufalství, rozdvojenou osobnost.
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Hlasité předčítání